Obratník Raka

Velikonoce přišly jako zmrzlý zajíc - ale v posteli bylo pěkně teploučko. Dnes už je zase hezky a podél Champs-Elysées je to za soumraku jako v serailu pod širým nebem, přeplněném okatými huriskami. Husté listoví stromů je tak zelené a čisté, že se zdá, jako by se ještě stále vlhce lesklo a jiskřilo rosou. Od Palais du Louvre až k Étoile připomíná bulvár klavírní skladbu. Už pět dní jsem se nedotkl psacího stroje, na knížku jsem se ani nepodíval. Všechno jsem pustil z hlavy, kromě každodenní pochůzky do American Express. Dneska ráno jsem tam byl v devět, zrovna když otevírali, a pak ještě jednou v jednu. Nic nového. V půl páté jsem vyrazil z hotelu, abych se tam mrkl ještě jednou na poslední chvíli, než zavřou. Jen jsem zahnul za roh, narazil jsem na Waltera Pecha. Nepoznal mě a nemám si s ním co povídat, proto jsem se ho nepokusil zastavit. Když jsem pak rázoval po Tuileriích, vybavilo se mi, jak vypadal. Šel lehce nahrbený, zamyšlený, s jasným, ale zdrženlivým úsměvem ve tváři. Při pohledu vzhůru na jemně smaltovanou, lehounce pocínovanou oblohu, jež se dnes nenadouvala těžkými mraky, ale usmívala se jako kousek starého porcelánu, mě napadlo, co se asi tak může odehrát v mozku muže, jenž přeložil čtyři tlusté svazky Dějin umění, když se tak svýma sklopenýma očima dívá na tenhle požehnaný vesmír.

Cestou po Champs-Elysées se lijí ze mne myšlenky jako pot. Měl bych být tak bohatý, abych si mohl držet tajemníka, jemuž bych mohl diktovat v chůzi, to nejlepší mě totiž napadá vždycky, když mám psací stroj mimo dosah. Kráčím po Champs-Elysées a stále přemýšlím o svém opravdu výtečném zdraví. Říkám-li "zdraví", mám na mysli optimismus, abych se vyjádřil přesně. Nevyléčitelný optimista! Stále jednou nohou v devatenáctém století. Jsem trochu pozadu, jako většina Američanů. Karlovi můj optimismus připadá nechutný: "Stačí jen začít o jídle," tvrdí, "a už celý záříš!" A má pravdu. Stačí mi pomyslet na jídlo - další jídlo - a hned celý pookřeji. Jídlo! To znamená něco, aby bylo lze pokračovat - pár hodin slušné práce, možná i erekci. Nic nepopírám. Jsem zdravý, mám dobré, pevné, živočišné zdraví. Jediné, co stojí mezi mnou a budoucností, je jídlo, další jídlo.

Pokud jde o Karla, v těchto dnech právě není ve své kůži. Je rozrušený, tečou mu nervy. Tvrdí, že je nemocný, a já mu věřím, ale! Líto mi ho není.

Není. Ve skutečnosti je mi k smíchu. A to ho samozřejmě štve. Všechno mu vadí - můj smích, můj hlad, má odolnost, všecko. Dnes si chce vystřelit mozek z hlavy, protože to v té všivé díře, v Evropě, nemůže vydržet; zítra zase vykládá, že se sebere a odjede do Arizony, "kde se lidé dovedou člověku podívat přímo do očí."

"Tak to udělej!" říkám mu. "Udělej jedno nebo druhé, ty zmetku, ale nesnaž se mi kalit mé zdravé oči svým melancholickým dechem!"

Jenže to je právě ono! V Evropě si člověk zvykne na nicnedělání. Celý den sedí na prdeli a kňourá. Nakazí se. Hnije.

Karel je ve své podstatě snob, aristokratický kokotek, který žije ve svém vlastním království dementiae praecox. "Nenávidím Paříž", sténá. "Všechny ty pitomce, co celý den mastí karty... jen se na ně podívej! A celé to spisování! Co to má za smysl, hromadit slova? Mohu přece být spisovatelem a nic nepsat, či snad ne? Co to dokazuje, když napíšu knihu? Co vlastně chceme se všemi těmi knihami? Knih už stejně je až až..."

To se podívejme, jenže tohle všechno já už překonal před dávnými a dávnými lety. Už jsem přežil své melancholické mládí... Za to, co je za mnou, už nedám ani fňuká, a za to, co je přede mnou, jakbysmet. Jsem zdravý, nevyléčitelně zdravý. S ničím si nelámu hlavu, ničeho nelituji. Žádná minulost, žádná budoucnost. Mně stačí přítomnost. Den za dnem. Dnešek! Le bel aujour'hui!

Jednou týdně má Karel volno a ten den se cítí ještě hůř než všechny ostatní dny v týdnu, lze-li si něco takového vůbec představit. Vzdor tomu, že předstírá odpor k jídlu, má zato, že se ve svůj volný den dokáže rozptýlit jedině tím, že objedná velikou hostinu. Dělá to možná kvůli mně - nevím a neptám se. Snaží-li se k soupisu svých nectností přidat ještě mučednictví, aťsi - pro mě je to O. K. A tak minulé úterý nejdřív vyhodil všechny prachy za mohutnou žranici a pak mě odvlekl do Dôme, na poslední místo na světě, které bych si vybral, kdybych měl volno já. Člověk tam totiž nejen zpohodlní - zleniví.

V Dôme u baru stál Marlow, nalitý až po žábry. Už pět dní je na tahu - jak on tomu říká. Znamená to nepřetržitý chlast, pouť od baru k baru ve dne v noci bez přestávky, s konečnou stanicí v Americké nemocnici. Marl…