Nexus

KAPITOLA (9)

Žádná káva, žádný jablkový koláč, setmělo se a ulice se vylidnila. Padal jsem hlady. Za svých pár centů jsem si koupil oplatek a coural se domů. Pěkná dálka, zvlášť s prázdným žaludkem. Ale v hlavě mi hučelo jako v úlu. Za společníky jsem měl mučedníky, ty veselé, umíněné ptáky, kteří už dávno posloužili jako potrava pro červy.

Šel jsem si okamžitě lehnout. Proč na ně čekat, i kdyby přinesly jídlo? Po mém skvělém biografickém úletu by mi každá jejich věta zněla jako plácnutí do vody.

Počkal jsem několik dní, než jsem Stázce oznámil novinu. Když jsem jí předal šek, nevěřila svým očím. Nevěřila, že jsem něčeho takového schopen. Ale nespěchám na ni příliš? A co šek, je opravdu krytý?

To jsou otázky! Neřekl jsem nic o obavách doktora Zabriskieho a jeho prosbě, abych mu nejprve zavolal. Netřeba riskovat špatnou zprávu. Nejprve šek proměnit, pak si dělat starosti – tak jsem uvažoval.

Vůbec mě nenapadlo zeptat se jí, jestli si to se svým odchodem náhodou nerozmyslela. Svou část dohody jsem splnil, teď byla řada na ní. Nikoho se na nic neptat. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

Kupředu – za každou cenu!

O pár dní později však přišly špatné zprávy, jako když spustí brokovnice. Tak zaprvé – banka odmítla šek, protože nebyl krytý.

Zadruhé – Stázka se rozhodla, že nebude s odchodem spěchat. Navíc jsem měl u Mony peklo kvůli tomu, že jsem se snažil zbavit Stázky. Zase jsem nedodržel slovo, jak mi mohou ještě někdy důvěřovat? A tak dál. Ruce jsem měl jako svázané – nebo spíš jazyk, nebylo možné jí vysvětlit, na čem jsme se potají se Stázkou domluvili. To by ze mě jen udělalo ještě většího zrádce.

Když jsem se zeptal, kdo proplatil šek, bylo mi řečeno, že mi do toho nic není. Předpokládal jsem, že to byl někdo, kdo si takovou ztrátu mohl klidně dovolit. (Nejspíš ten slizký milionář.) Co říct doktoru Zabriskiemu? Nic. Neměl jsem odvahu víckrát mu přijít na oči. A opravdu jsem ho už nikdy neviděl. Další jméno, které jsem škrtl ze svého seznamu.

Zatímco se to všechno tak pěkně hroutilo, došlo k bizarní epizodě. Jednoho dne zaklepal na naše okno Osiecki. Působil jako vždy ošuntěle a rozháraně. Oznámil mi, že má narozeniny. Těch pár panáků, které v sobě už měl, ho zatím ještě úplně nezřídilo. Byl sice už trochu mimo, neustále si něco mumlal pod vousy a v jednom kuse se škrábal, ale lze-li to tak říct, tentokrát přijatelněji než jindy.

Odmítl jsem jeho pozvání na malou tichou oslavu. Ale moje chabé výmluvy nepronikly mlhovinou, která ho halila. Měl tak žalostně psí výraz, že jsem nakonec změkl. Koneckonců – proč nejít?

Záleželo snad na tom, že jsem neměl košili vyžehlenou, kalhoty neměly puky a kabát jsem měl samý flek? Jak se vyjádřil Osiecki:

„Nesmysl!“ Chtěl jít do Village, dát si pár panáků a hned se zase vrátit. Jenom jako připomenutí starých časů. Nebylo fér chtít po někom, aby slavil svoje narozeniny sám. Chrastil v kapse drobnými, jako by mi chtěl naznačit, že má prachy. Nepůjdeme do žádných nóbl podniků, ujišťoval mě. „Možná bys předtím rád něco zakousl, co?“ culil se na mě svými vykotlanými zuby.

Tak jsem tedy svolil. V Borough Hall jsem do sebe hodil sendvič a kávu – jednu, dvě, tři. Pak jsme zapadli do metra. Osiecki si pro sebe pořád něco mumlal. Tu a tam se mi podařilo zachytit útržek věty. Znělo to, jako když burácí v potrubí: „Ach, jo, jo, jednou za čas si dopřeju bengál a randál kouknout na holky a rozjet to ne moc natvrdo hrábnout si do kožíšku znáš to vyklepat šváby.“

Na Sheridan Square jsme vystoupili. Nebyl žádný problém najít vhodný lokál. Celé náměstí jako by se utápělo v tabákovém dýmu.

Z každého okna vřískal jazz, hysterické skřeky prochcaných holek; teplouši, někteří v uniformách, si to tu rázovali ruku v ruce jako na Promenade des Anglais a za nimi se táhl oblak parfému, že by to zadusilo kočku. Tu a tam, jako ve staré Anglii, se válel u obrubníku ožrala, škytal, blil, nadával a prskal to své obvyklé „seru na vás na všechny, běžte do prdele!“. Prohibice byla báječná věc. Všichni po ní dostali žízeň, všichni začali rebelovat a vyvádět. Především ženská část. Gin dokázal děvky rozparádit. Ty měly ale jedovatý jazyk! Jedovatější než anglické kurvy.

Uvnitř jednoho takového pekelného kutlochu jsme si prorazili cestu k baru aspoň na takovou vzdálenost, abychom si mohli objednat. Všude okolo nás se to hemžilo gorilami s půlčíky v rukou. Někteří se pokoušeli o cosi na způsob tance, další se krčili jako při sraní, jiní dávili s očima navrch hlavy, další se zase hrbili pod stoly na všech čtyřech a čenichali jako psi a ostatní si jen klidně rozepínali a zase zapínali poklopce. Na jednom konci baru se opíral policajt v košili a kšandách, s očima napůl zavřenýma a košilí čouhající z kalhot. Pouzdro s bouchačkou měl položené na barpultu a přikryté čepicí. (Asi aby ukázal, že je ve službě.) Když si ho a jeho bezvládného stavu všiml Osiecki, měl chuť se do něj pustit. Odtáhl jsem ho, ale on přepadl přes stůl plný svinstva. Chopila se ho jakási holka a začala s ním tancovat – na místě, pochopitelně. Osiecki měl při tom v očích nepřítomný výraz, jako by počítal ovečky.

Rozhodli jsme se, že vypadneme. Podnik byl na náš vkus příliš hlučný. Vydali jsem se dál ulicí lemovanou popelnicemi, prázdnými škatulemi a letitými odpadky. Další lokál.

Totéž v bleděmodrém, jenom horší. Tentokrát, Bože chraň, plný teplajzníků. Námořníci tu měli navrch. Někteří byli v sukních.

Hleděli jsme hned zase zmizet, zatímco na nás ti čumilové pokřikovali a pískali.

„Zvláštní,“ mínil Osiecki, „jak se Village změnila. Jedna velká prdel, co?“

„Co to zkusit nahoře ve městě?“

Chvíli stál na místě a škrábal se na makovici. Nejspíš přemýšlel.

„Jo, teď si vzpomínám,“ a přesunul ruku z hlavy do rozkroku, „na jedno tiché místo, kde jsem kdysi byl taneční parket, intimní osvětlení a nebylo to moc drahé.“

Náhle u nás zastavil taxík.

„Hledáte nějaký podnik?“

„Jo,“ odvětil Osiecki, nepřestávaje se při tom škrábat.

„Naskočte!“

Poslechli jsme. Taxík vyrazil jako raketa. Nepadla žádná adresa.