Kniha přátel

Bratranec Henry

ON BYL JAKO KRÁL 85. ULICE NA MANHATTANU A JÁ jako princ 14.

čtvrti v Brooklynu. Každé léto se naši rodiče domluvili a my jsme zůstávali dva nebo tři týdny spolu v jedné či druhé domácnosti.

Můj bratránek Henry byl od přírody vším možným, jen ne králem, a přesto vzbuzoval respekt a poslušnost u kluků v okolí. To díky němu jsem si prvně uvědomil, že jsem určitě jiný než ostatní kluci, možná dokonce i génius, ačkoli jsem neprojevoval žádné vlohy k tvořivým činům jako spisovatel, malíř či herec. Ale byl jsem jiný. Něco ve mně dokonce už v tom útlém věku vyvolávalo obdiv a oddanost ostatních hochů mého věku.

Když bratránek Henry oznámil svým kámošům, že příští týden má přijet Henry Miller, bylo to jako zpráva o důležité státní návštěvě. Byl jsem vyslancem z jiného světa. Mohl jsem nabídnout něco jiného. Kromě toho jsme byli pokrevní bratranci, a to mělo váhu.

Vidím se, jak přijíždím za letního dne a jak mne postupně představuje všem členům party, z nichž každý byl podle mě jedinečný. Divil jsem se, co je na mně samém tak výjimečného, že jsem si získal jejich okamžitou přízeň. Jedné věci jsem si všiml ihned - jak viseli na každém slovu, které jsem vyřkl. Bylo to, jako bych mluvil jiným jazykem, kterému sice rozuměli jen mlhavě, ale který je okouzloval. Jelikož jsem si toho byl vědom, bál jsem se, aby mne nebrali za malého “džentlmena”. Nic se do té čtvrti méně nehodilo míň, než “džentlmen”. Tam se prostě taková zvířata nevyskytovala. (Naráz jsem pomyslel na jednoho z mých klukovských hrdinů, Lestera Reardona, který vypadal jako mladý lev - aristokratický mladý lev.) Divil jsem se, jak se dá vyjít s těmi mladými chuligány.

V mém bratránkovi Henrym, jak jsem už naznačil, nebylo nic královského. Už v tom mladém věku byl obklopen melancholickou aurou. Byl velice tichý, introvertní a odměřený. Zdálo se, že v mé přítomnosti ožil - a občas dokonce vypadal šťastně.

Díky bratránkovi Henrymu jsem si také prvně uvědomil existenci druhého pohlaví. Sotva jsem k němu přijel, už mne představil okouzlujícímu mladému stvoření, kterému všichni říkali “Weesie”.

Představil mi ji takovým způsobem, jako by chtěl říct: “Hele, tady mám pro tebe něco hezkého. Mějte se spolu fajn.” Udělal to tak přirozeně, tak věcně, že jsem se nestihl cítit nesvůj.

Okamžitě jsem si osvojil svoji roli, kterou mi určil. Kromě Weesie tam byly samozřejmě i jiné dívky, ale Weesie byla jako královna harému.

V těch dobách bylo léto jinačí než dnes. Řekl bych, že bývalo podstatně teplejší. Člověk hledal stín - ať už v chladném pokoji nebo ve sklepě. Dělaly se ledové nápoje nejrůznějšího druhu. Chtě nechtě jsme byli mnohem citlivější, vášnivější, dychtivější po poznání. A dívky se našemu bádání ani nebránily. Zprvu jsem jen s obtížemi potlačoval své reakce. Všechno se dělo příliš snadno, příliš přirozeně. Samozřejmě, že jsem nevěděl, co to je morální a co nemorální. Ta slova jsem nikdy neslyšel doma ani na ulici - ale dokázal jsem rozeznat rozdíl mezi morálním a nemorálním chováním. Říká se, když jsi v Římě, chovej se jako Římané. Tím jsem se řídil, k potěšení všech. Situace se vyvíjela čím dál podivněji - a rozkošněji - z toho důvodu, že tam, odkud jsem přišel, obývají tato dvě pohlaví dva od sebe oddělené světy.

Nikdo nemyslel na dívky jako na něco odlišného. Kromě těch malých intermezz ve sklepě - jako s Jenny Payneovou - se nikdo ani v nejmenším o sex nezajímal. Mohli jsme v ZOO pozorovat opice, jak se páří, ale tím to končilo. Sex byl spíš zdravým, příjemným sportem. A láska, láska byla něčím nám úplně neznámým.

Léto. Božský čas, navzdory mouchám, komárům a štěnicím. Náruč ulic byla otevřená, jako právě rozpitvané tělo. Byla to perfektní situace - přátelé a příbuzní vyložení v oknech, většinou polonazí. Vezměte si například tátovu sestru, tetu Carrie.

Dobrosrdečná cuchta, která měla jen trochu moc velkou zálibu v pivě. Byla velice pohodová, co na srdci, to na jazyku, schopná klevetit od rána do noci.

Moje matka pohlížela s otevřeným odporem na celé naše sousedství jako na semeniště hříchu, ba co bylo horší, jako na něco nečistého. Povaleči pro ni byli něco nového, stejně jako ženy, co pily. Sice znala jednu nebo dvě, které pily, ale ty pily potajmu.

Klidně si můžete představit moji matku, jak říká sama pro sebe: “Jestli se chce někdo ničit, měl by to dělat co možná nejkultivovaněji.”

Ale 85. ulice nebyla ani kultivovaná, ani tajnůstkářská. Všechno se dělo veřejně. To se mi zamlouvalo. Připočtěte k tomu, že tu panovala atmosféra výlučnosti, kterou 14. čtvrť neznala.

Zapomněl jsem se zmínit, že můj otec měl tři vdané sestry, které žily v této ulici - on sám se narodil v jednom z jejich domů.

Jeho sestry jsem mohl vidět jen o prázdninách. Moji matku by ani ve snu nenapadlo, aby je pozvala k nám domů. Později jsem je začal brát jako postavy z Čechova. Byly hodné, milé, sympatické, ale chybělo jim vzdělání. Jejich manželé na tom nebyli o nic líp.

Jeden z nich, strýček Dave, ke kterému mě to později táhlo, se dokonce neuměl ani podepsat. Přesto to byl rodilý Američan, pekař. Jeho žena, teta Amélie, byla nesmírně roztomilá.

Naneštěstí jí bylo souzeno, aby zemřela mladá - na rakovinu.

Všichni byli, zdá se, postiženi nevyléčitelnými nemocemi, ale přesto dokázali vytvářet radostné ovzduší. Měli rádi obhroublé žerty a milovali drobné radosti života. Pivo v těch dobách bylo za babku, a proto ho všichni pili ve velkém množství, aniž by někdo vypadal opravdu opilý. Pili, protože měli žízeň a protože pivo bylo dobré. Nikdy nepili ze žalu.

Můj strýček Henry byl otcem bratránka Henryho. Velký, zkrátka kus chlapa, s bručivým německým přízvukem, posedával pořád ve svém hasičském spodním prádle. Mohli jste na to vzít jed, že ten “bručoun” se tak pořád někde potlouká. Mé matce připadal absolutně nechutný. Pravda, neměl žádné způsoby, ale k čemu byly dobré způsoby v takovém místě? Když byl mladý, velice se kamarádil s mým otcem. Proto si asi vzal jednu z tátových sester, počítám. Když ty dva teď vidím vedle sebe, …