Klimatizovaná noční můra

DEN V PARKU

Hollywood mi živě připomíná Paříž: a to proto, že na ulicích nejsou žádné děti. Vlastně když o tom teď přemýšlím, nevzpomínám si, že bych viděl děti někde jinde než v černošských čtvrtích některých jižanských měst. Především v Charlestonu a Richmondu.

Pamatuji se na kluka z Charlestonu, asi osmiletého barevného hocha, který mi imponoval svým drzým a frajerským vystupováním.

Byl to do země vbitý zakrslík v dlouhých kalhotách, kterému z koutku úst visela nezapálená cigareta. Ležérně vplul do bufetu, kam jsem si zašel na panáka – vypadal přesně jako Sam Langford v miniaturním provedení. Nejdřív jsem si myslel, že je to lilipután, ale ne, byl to jen kluk a nebylo mu víc než sedm či osm. Hlava mu nesahala ani do úrovně barového pultu, přestože klobouk, který si nasadil, působil mužně. A ačkoli k nám vzhlížel, člověk měl dojem, že se na nás dívá svrchu a prohlíží si nás, jako bychom byli syrová zelenina nebo tak něco. Přešel kolem baru k místu, kde stál prodavač, a chladně ho požádal o zápalku. Muž se nasupeně snažil ho odehnat, jako by šlo o velkého ováda. Kluk však neustoupil ani o krůček a pohlížel na něj s výrazem komického vzdoru. Jednu ruku měl v kapse a druhou si nenuceně točil svazkem klíčů, které měl přivázané na kusu provázku. Když muž za barovým pultem začal zaujímat výhružnější postoj, kluk se klidně otočil a rázně přešel k regálu s vyrovnanými časopisy. Na nižší polici byla nekonečná řada komiksů. Procházel jimi a pomalu si pročítal titulky – Planeta, Hrdinský, Senzační, Rychlost, Křach, Džungle, Vzrušující, Boj, Křídla, Vyděšený, Pravdivý, Magický, Zázračný, atd., atd. – zdánlivě nevyčerpatelná variace na stejné téma. Nakonec si jeden vybral a pomalu si v něm listoval. Když se ujistil, že ho chce, strčil si ho do podpaží, a pak, jak se vracel pomalu směrem k baru, se shýbl a sebral zápalku, kterou uviděl na podlaze. Když přistoupil k baru, vyhodil vysoko do vzduchu minci. Ta se odrazila od pultu a spadla za bar. Provedl to jako estrádní umělec, s frajerským smyslem pro detail, a hrozně tím prodavače rozčílil. Mezitím si nás znovu všechny prohlédl tím drzým pohledem, škrtl zápalkou o mramorovou barovou desku a zapálil si cigaretu. Natáhl ruku pro drobné, aniž by se podíval na prodavače; jako obchodník, který je příliš roztržitý na to, aby si uvědomoval tak nedůležité věci jako vracení drobných. Když ucítil centy v dlani, pootočil mírně hlavou a plivl na zem. Tehdy po něm samozřejmě prodavač chmátl, ale minul se. Kluk vystřelil ke dveřím jako šídlo. Tam se na okamžik zastavil, sebejistě se na každého ušklíbl a náhle na nás udělal dlouhý nos. Pak vzal nohy na ramena jako vyplašený zajíc.

Když jsem se později procházel s Rattnerem po černošské čtvrti, potkal jsem ho znovu. Opíral se o pouliční lampu a četl komiks, který si právě koupil. Zdálo se, že je tím časopisem naprosto pohlcený a nachází se mimo tento svět. Klobouk měl posunutý do týla a v puse přežvykoval párátko. Vypadal jako makléř po krušném dnu na burze. Měl jsem chuť objednat mu skotskou se sodou a položit ji někam na dosah, abych ho nevyrušil. Říkal jsem si, co k čertu může číst, že ho to tak okouzluje. Vybral si sešit s názvem „Džungle“, na jehož křiklavé obálce byl obrázek polonahé dívky v náručí sexem posedlé gorily. Zastavili jsme se pár metrů od něj a pozorovali ho. Ani nepozvedl hlavu – byl duchem naprosto nepřítomný.

Jak se lišil od Bruce a Jacquelin, se kterými jsem se seznámil v Albuquerque! Bruce měl tak šest a Jacquelin kolem čtyř. Byly to děti Lowella a Lony Springerových, v jejichž motelu jsem se pár dní zdržel. Lowell pracoval u společnosti Standard Station na západním konci města; jeho žena Lona prodávala občerstvení u vchodu do motelu. Prostí, přirození lidé, kteří se radovali už jen z toho, že jsou naživu. Bylo potěšením s nimi mluvit. Byli inteligentní, citliví a vlídní, jak dokáží být na tomto světě jen prostí lidé. Obzvlášť mě fascinoval Lowell, mladý manžel.

Připadal mi jako ten nejdobromyslnější člověk, jakého jsem kdy potkal. Člověku bylo, jestli má ještě nějaké jiné povahové rysy – jeho dobrosrdečnost měla blahodárný účinek. Získal si můj obdiv svou neobyčejnou trpělivostí a vlídností k dětem. Ať byl zaneprázdněný sebevíc – a vypadalo to, že pracuje plných čtyřiadvacet hodin denně – vždycky si udělal čas, aby odpověděl na jejich nekonečné otázky, spravil jim hračky nebo jim přinesl něco k pití, když se toho hlučně dožadovaly.

Děti si hrály po celý den v motelu. Viděly, že nechávám dveře svého pokoje otevřené, a tak netrvalo dlouho a spřátelili jsme se. Začaly mě navštěvovat. Brzy mi začaly vykládat o tom, že nedaleko odsud je park, kde jsou lvi, tygři, houpačky a kopce písku. Byly příliš dobře vychované, než aby mě dokázaly rovnou požádat, abych je tam vzal. Svým dětským způsobem to zeširoka obcházely. „Musíš každý den pracovat od rána do večera?“ ptaly se mě. „Ne,“ řekl jsem, „jednou si vezmu den volna a půjdeme se podívat na lvy a tygry, ano?“ Ohromně je to nadchlo. Za deset minut nakoukla Jacquelin do pokoje a zeptala se mě, jestli dnes budu ještě pracovat. „Pojeďme ve tvém autě,“ řekla. „Je to krásné auto.“

Měl jsem strach jet s nimi autem, a proto jsem se zeptal Lony, jestli by neměla nic proti tomu, kdybychom šli do parku pěšky – dokáží ujít takovou vzdálenost? „Ale to víte, že ano,“ řekla.

„Jsou lepší chodci než já.“

Šel jsem zpátky oznámit dětem, aby se nachystaly. „Jsme připravení,“ řekl Bruce, „čekáme na tebe.“ A s těmi slovy mě ti dva uchopili z každé strany za ruku a vedli mě ze dvora ven.

Vypadalo to, že park je dobrou míli daleko a my jsme zažili spoustu legrace, jak jsme předstírali, že bloudíme a zase nacházíme cestu. Většinou utíkali přede mnou a zkracovali si to přes vysokou trávu. „Pospěš si! Pospěš si!“ pokřikovali na mě.

„Za chvíli bude čas krmit lvy.“

Objevil se neobyčejný shluk stromů koupající se v pásu zlatého světla – scenerie, jakou bych nikdy v Albuquerque nečekal.

Zlatavým a legendárním nádechem mi to celé připomínalo Derainovy kraj…