Černé jaro

Doslov

Čtenáři se dostává do rukou patrně nejobtížněji zařaditelná kniha Henry Millera - Černé jaro (1936). Patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co Miller napsal. Tvoří ji deset esejů nebo črt, které v sobě spojují frašku a apokalypsu, satiru a kázání, nostalgii a zoufalství, krev a žluč, vše na jedné stránce. Tato kniha je ještě méně formálně “ukázněná” než Obratník Raka. Její neuhlazená jednotnost pramení z tématu knihy, přesně vyjádřeného v samotném názvu knihy, a také z nezkrotné, bouřlivácké letory autorovy. Oba tyto zdroje jednoty jsou samozřejmě navzájem spjaty.

Tématem knihy je lidství lapené v ročním období “černého jara”, symbolizujícím všeobecný zmar a znovuvzkříšení temnoty.

“Schizofrenie!” křičí Miller, pojmenovávaje tak charakteristickou chorobu naší doby. Ani on sám schizoidních představ nezůstává ušetřen. Jednou z nich je například scéna vybíjení davu v naší pustině. “Po chodnících se procházeli muži a ženy: podivná stvoření, napůl lidská, napůl celuloidová. Korzovali po Páté pološílení, zuby nablýskané, skelný zrak. Ženy oděné do krásných rób, každá vyzbrojená studeným, tymolinovým úsměvem. Muži se také sem tam usmáli, jako kdyby jeli ve svých rakvích na schůzku s Božským Spasitelem… Měl jsem s sebou bouchačku, a když jsme dojeli na Čtyřicátou druhou, začal jsem střílet. Nikdo si toho ani nevšiml.” Vzpomeňme na surrealisty, kteří hlásali ideu náhodné střelby do davu jako gesto nejzazšího vzdoru. Na rozdíl od nich Miller předpovídá milénium; on sám však sotva dokáže vyčkat soudného dne. Jeho fantazie zvěstují nejen absurditu, ale i víru. “Přemýšlím o době, která přijde, až se Bůh znovu narodí, kdy lidé budou bojovat a zabíjet ve jménu Boha tak, jako teď bojují a ještě dlouho budou bojovat ve jménu žvance. Přemýšlím o době, kdy práce bude zapomenuta a knihy zaujmou své pravé místo v životě, kdy už možná nebudou žádné knihy, jen jedna velká kniha - Bible.”

Osobnost, stojící za těmito výroky, je rozporuplná, pronikavá, pokorná a je tím hlubším ze dvou zdrojů jednoty Černého jara.

Apokalypsa je chmurným námětem této knihy a cynik by dodal, že apokalypsa je též Millerovou osobní obranou. Prost falešné skromnosti Miller prohlašuje, že jeho historie zanechá na tváři světa jizvu, která zastíní předchozí bezvýznamné historie. Přesto je Miller příliš ryzí, ač poněkud nesourodou osobností, než aby vyvolával posměšky, jakých se dostává šarlatánům. V metamorfóze obrazu “Anděl je můj vodotisk” je zároveň andělem i koňským zadkem; za svůj šťastný úkol pokládá svázání vznešeného s jeho přízemním, živočišným zdrojem. Je člověkem mnoha já, která se mezi sebou hašteří a bojují spolu: “Nikdy jsem nežil jen jeden život…” Vyvazuje se z konvenční stejnosti. Jeho domovem je přítomnost, umouněná a zemitá; ale jeho domov je i v jeho milované Číně, symbolizující smíření bytostí. Přesto nezapomíná opakovaně volat: Prvotní barvy! Prvotní vášně! Dokonce i v Číně musí být svět pokryt pořád sněhem nebo naopak být neustále v plamenech. To je extremisti…