Kulička a Toník

Osmá kapitola
PANU BREMSEROVI SVÍTÁ

Kulička chodila v pátek o hodinu dřív ze školy. Pan ředitel Pogge to věděl a posílal pro ni auto se šoférem. V tu dobu totiž auto nepotřeboval a Kulička se tak ráda vozila!

Jakmile vykročila ze vrat školní budovy, šofér zasalutoval a otevřel dvířka vozu. Kulička k němu nadšeně popoběhla a podala mu ruku. „Dobrý den, pane Holaku,” volala. Její kamarádky se na tuto chvíli těšily. Kdykoli totiž přijelo pro Kuličku auto, směly se - pokud se vešly do vozu - svézt. Ale dnes se Kulička na stupátku obrátila, rozhlédla se zarmouceně po spolužačkách a prohlásila: „Holky, nezlobte se, ale dnes pojedu sama!” Děvčátka zůstala jako opařená. „Musím něco důležitého vyřídit!” omlouvala se Kulička, „- a vy byste mi překážely!” Usedla samotinká do velikého vozu a udala šoférovi adresu. Šofér rovněž nasedl, krásné auto se rozjelo a dvacet holčiček se za ním smutně dívalo.

Za několik minut zastavili před velikou budovou. Byla to také škola.

„Pane Holaku, buďte tak laskav a počkejte na mne chvilku,” prosila Kulička. Pan Holak přikývl. Kulička vyběhla po schodech. Byla ještě přestávka. V prvním poschodí se zeptala jednoho hocha, kde je sborovna, a chlapec ji tam zavedl. Zaklepala. Nikdo neotevřel. Dost rázně zaklepala po druhé.

Dveře se otevřely. Stál v nich vysoký mladý pán a žvýkal namazaný chléb.

„Chutná?” zeptala se Kulička.

Zasmál se. „A co chceš ještě vědět?”

„Mohu, prosím, mluvit s panem učitelem Bremserem? Jsem Poggeová.”

Učitel spolkl sousto, které měl v ústech, a vybídl ji: „Pojď dál!” Přišli do velikého pokoje, kde okolo dlouhého stolu stály dvě řady židlí. Na každé židli seděl jeden učitel. Při tomto velkolepém a ponurém pohledu se Kuličce rozbušilo srdce. Mladý učitel ji zavedl k oknu, u něhož stál starý pan učitel, tlouštík s velikánskou pleší. „Bremsere,” oslovil ho Kuliččin průvodce, „smím ti představit slečinku Poggeovou? Chce s tebou mluvit!”

A nechal je o samotě.

„Co si přeješ?” ptal se pan Bremser.

„Znáte, prosím, Antonína Gasta?”

„Ano, učím jeho třídu,” odpověděl pan Bremser a vyhlédl z okna.

„Však právě!” přitakala spokojeně Kulička. „Vidím, že se domluvíme!”

Pana Bremsera se pomalu zmocňovala zvědavost. „Copak je s Gastem?”

„Usnul při počtech a nejste prý spokojen ani s jeho úlohami,” spustila Kulička.

Pan Bremser přikývl. „To je pravda.” Mezitím přistoupilo několik jiných učitelů a zvědavě poslouchali.

„Pánové, vrátili byste se zase laskavě na svá místa?” prosila Kulička. „Musím s panem Bremserem mluvit mezi čtyřma očima.” Učitelé se zasmáli a sedli si zas na své židle. Ale skoro spolu nemluvili a natahovali uši.

„Jsem Toníkova kamarádka,” vysvětlovala Kulička. „Svěřil se mi, že chcete psát jeho mamince, jestli se nepolepší.”

„Ano, správně. Dnes při zeměpisu vytáhl z kaps…