Honba za miniaturou

16. Příjezd do Berlína

Mladík, který se v posledních dnech nazýval Ruda Struve, aniž se tak jmenoval, dorazil mezitím do svého bytu. Byl to byt malý, ve čtvrtém patře domu v Kantově ulici 177. Na mosazné tabulce na dveřích z chodby stálo: „Jáchym Seiler“.

Pan Seiler zamkl dveře zevnitř, zastrčil řetízek a odešel do pokoje, který ležel na konci předsíně. Vedle širokého gauče stál nízký stolek. Mladík vytáhl z vnitřní kapsy svého saka balíček a opatrně jej položil na leštěnou desku stolu. Pak se vrátil do předsíně, pověsil klobouk a plášť na věšák a odebral se do koupelny, aby se opláchl.

Byl k smrti unaven. A není také divu. Když po jízdě přes Meklenbursko a Braniborskou Marku odevzdal podle úmluvy pronajaté auto v Kienastově garáži u Štětínského nádraží, všiml si, že si ho zvlášť zvědavě prohlíželo několik individuí, potloukajících se po ulici. Skočil co nejrychleji do taxíku a ujížděl pryč.

Neměl pražádných pochyb. Určitě ho sledovali a věděli tedy, kde bydlí! Čekali už jenom na muže s bílou bradou a černými brýlemi, aby nastoupili ke generálnímu útoku.

Pan Jáchym Seiler pozoroval obličej, který na něho zíral ze zrcadla v koupelně, pokývl zamyšleně sám sobě a řekl: „Život je sakramentsky těžký.“ Pak si kartáčem přičísl pěšinku a odešel do pracovny. Ta sousedila s pokojem, kde na nízkém stolku ležel balíček.

Otevřel okno, vyklonil se ven a díval se dolů do ulice. Ze čtvrtého patra zdá se svět téměř tak malý, jak je. Napřed nemohl objevit nikoho, kdo by se mu nějak zvlášť nelíbil, ale po delším hledání si všiml na protější straně ulice, v průjezdu vedle Hoffmannovy kavárny dvou mužů, kteří se dívali vzhůru do jeho okna. Když si uvědomili, že jsou pozorováni, sklopili hlavy a dělali, že se jich to netýká.

Jáchym Seiler hvízdl. Text pod melodii, kterou si hvízdal, by zněl: „Potěš vás pánbů všecky dohromady!“

Pak zavřel okno a prohlédl si poštu, kterou mu uklízečka položila na psací stůl.

Paní Emilie Külzová - tlustá a mohutná - stála za pultem a jako už třicet let, stejně i dnes prodávala masné a uzenářské výrobky.

„Pan mistr se ještě nevrátil?“ zeptala se jí zákaznice, kterou obsluhovala. Paní Külzová zavrtěla hlavou. „Ještě ne. Ale každý den posílá pohlednici. Ze srdce Oskarovi přeju, že se jednou podívá do světa. Už potřeboval vypřáhnout. Chtěl mne samozřejmě stůj co stůj vzít s sebou! Ale jeden z nás musí zůstat v krámě.“ Lež jí nešla ze rtů. Ale co je zákazníkům po konfliktu v Külzově domácnosti? Hlavní věc, že jsou uzeniny dobré.

„Kdepak se teď toulá, ten váš manžel?“

„Ve Warnemünde. Včera dokonce telefonoval (,Konečně jedno slůvko pravdy,‘ pomyslila si paní Külzová). Cestování po Dánsku bylo dosti namáhavé, Oskar není na cestování zvyklý a teď si trochu odpočívá u Baltického moře.“

„Má pravdu,“ vyjádřila se zákaznice. „Koupá se často?“

„Jak to?“

„Po slané vodě se hubne a kromě toho působí zhoubně na nervy.“

„Nemyslím, že by se koupal,“ pravila řeznice, „nevzal si plavky.“

„No, pak jistě ne,“ odpověděla zákaznice a změnila téma. „Dejte mi ještě tři pěkné telecí kotletky. Ne moc silné.“

„Mám vám je naklepat?“

„Buďte tak hodná.“ Zákaznice si prohlížela uzeniny, vystavené na skleněných poličkách nad pultem, zatím co paní Emilie krájela kotlety z pečínky a prosekávala kosti.

Vtom se otevřely dveře světnice za krámem a objevil se řeznický mistr Oskar Külz. Byl opásán sněhobílou, čerstvě naškrobenou zástěrou, pokynul své věrné manželce a pozdravil zákaznici.

Zákaznice zvolala: „Jémine, a já myslela, že jste u moře?“ „Bejvávalo,“ odpověděl. „Všecko má jeden konec, jenom jaternička dva.“ Své ženě řekl: „Pozor, Emilie, máš naklepat jenom kotlety a ne svou pacinku.“ Přistoupil k řeznické stolici a vzal ženě paličku z ruky. „Dovol! A běž se zatím kouknout, co jsem ti přivezl ze své cesty kolem světa!“

Ohromená paní Külzová zmizela v pokojíku za krámem.

Vrátivší se mistr naklepal kotlety, zabalil je a bavil se přitom se zákaznicí. „Taková cesta, na tom něco je, paní Brücknerová. Člověk prožije za týden víc, než normálně za rok.“

„Jo, jo,“ řekla zákaznice. „Když člověk podnikne nějakou cestu, to pak teprv může vykládat.“

„Ne,“ řekl Külz. „To zas nemůže! Dokud to nebude v novinách, musí držet zobák. A nebylo by libo čerstvý vlašský salátek, nebo čtvrt kilíčka šunky? Je křehoučká jako marcipán.“

„Čtvrt kila jazykové rolády!“

„Tu vám taky můžu moc doporučit,“ řekl mistr, ukrojil kus rolády, převážil ji a zavrtěl hlavou. Proti svému zvyku ukrojil víc. „Může to být o šesták víc? Nějak jsem vyšel z cviku. To má člověk z toho, když si za třicet let udělá po prvé dovolenou!“

Zákaznice neměla námitky.

Zabalil nákup do jednoho balíčku, spočítal, kolik to bude stát, zastrčil si tužku za pravé ucho, vzal peníze, vrátil drobné a řekl: „Prosím, poctěte nás zase brzy!“

Paní Brücknerová odešla. Zvonek na dveřích u krámu zaklinkal. Oskar Külz zašel do pokoje za krámem.

Jeho žena seděla na kožené pohovce a dívala se na něho s tichým brekotem.

„No, jen už zas neplač,“ zabručel. „Já už jsem to nemohl zkrátka dýl vydržet.“

„Proč ses mi o tom slůvkem nezmínil. Já i děti jsme pomalu umíraly hrůzou. A ty nám napovídáš, že jedeš do Bernau!“

„Možná, že jsem chtěl jet opravdu do Bernau,“ řekl zamyšleně. „Chci říci, to je jen taková teorie.“

„Teorie?“ zeptala se.

„No jo, teorie, to je cizí slovo pro plané výmluvy. Zní to líp,“ a dal se do smíchu.

„Ty mizero,“ řekla a usmála se. Po celý život to tak vždycky bylo: když se na ni Oskar zasmál, musela se usmát i ona. Konec konců nijak zvlášť často mu do smíchu nebylo. A to byla její vina.

„Co dělají nohy?“ zeptal se.

„Stará litanie. V pondělí jsem si už zase musela lehnout. Tak přišla Hedvička a vypomohla.“

„Hodná holka,“ prohlásil.

„Jo. Přinesla s sebou mravence v lihu. Na masírování. Trochu mi to ulevilo.“ Rozhlédla se. „A kdepak je to, cos mi přivezl?“

„Sedíš pod tím.“

Obrátila se ke zdi a uviděla nad koženou pohovkou miniaturu Holbeina mladšího, pověšenou na hřebíčku.

„To není ten pravý obrázek,“ řekl. „Obyčejná kopie. Pr…