Zlatovláska

10

Jekot poplašného zařízení jsem uslyšel hned, jak jsem zabočil do naší ulice. Okamžitě jsem pohlédl na hodiny na palubní desce. Bylo sedmnáct dvacet pět. Nedovedl jsem si představit, proč ta siréna houká a proč na chodníku před mým domem postává Reginald Soames se skupinkou lidí ze sousedství. Řev sirény byl vskutku pronikavý. Zajel jsem na naši příjezdovou cestu, vystoupil z auta a okamžitě jsem se začal vyptávat: „Co se děje? Vloupal se tam někdo?“

„Už tady byla policie,“ hulákal Reggie. „Neuměli tu zatracenou věc vypnout.“

„Byl tu někdo od bezpečnostní firmy?“

„Cože?“

„Od bezpečáků. Jsou dva. Když se spustí alarm…“

„Nemohli to vypnout!“ rval Reggie.

„Bezpečáci?“

„Policie.“

„Pokusil se tam někdo vloupat?“

„Vaše dcera stiskla poplašný knoflík.“

„Cože? Moje dcera…“

„Přejeli vám kočku.“

„Sebastiana?“

„Přejelo ho auto. Vaše dcera zmáčkla ten knoflík, protože ji napadlo, že tak nejrychlejc zavolá policajty.“

„Kde je moje žena?“

„Nevím, kde je. Paní Tannenbaumová zavezla vaši dceru i s kočkou ke zvěrolékaři. Policajti úplně šíleli. Pořád vás sháněli u vás v kanceláři. Neměl byste se bůhvíkde poflakovat, mladej, když je pracovní den.“

„Víte, ke kterému veterináři jeli?“

„Nemám tuchu. Radši byste měl tu sirénu vypnout. Pan Ziprodt odvedle z bloku je špatnej na srdce.“

Venkovní dveře byly odemčené. Prošel jsem domem přímo k zadním dveřím, kde byl ve zdi zvenku instalován jeden z ovladačů poplašného zařízení. Vytáhl jsem z kapsy kroužek s klíči, hledal ten příslušný a přál si přitom, abych je měl barevně rozlišené, jak jsem to viděl ve vězení. Siréna stále vřeštěla. Konečně jsem našel správný klíč, zasunul jej do otvoru a otočil jím. Siréna zmlkla. Zavládlo téměř ohlušující ticho. Vrátil jsem se do domu a zašel do komory, kde vedle centrálního vypínače proudu visel na stěně hlavní ovládací panel ochranného systému. Odklopil jsem kryt a znovu celý systém naprogramoval, jen vlastní poplašné zařízení jsem ponechal vypnuté. To bylo třeba udělat pokaždé, když někdo spustil sirénu tlačítkem. Zaklapl jsem kryt a ihned jsem zamířil do pracovny k telefonu. Ve Zlatých stránkách jsem pod hlavičkou VETERINÁRNÍ SLUŽBY našel přinejmenším deset adres. Rychle jsem je přelétl pohledem a jedna z nich mi připadla povědomá. Vytočil jsem číslo a požádal o doktora Roesslera.

„Doktor Roessler je na operačním sále, pane.“

„S kým mluvím, prosím?“

„Tady Hilmerová.“

„Slečno Hilmerová, tady je Matthew Hope. Volám kvůli šedivému kocourovi jménem Sebastian. Mohla byste…“

„Ano, pane. Ten kocour je tady.“

„Jak mu je?“

„Právě ho operují, pane.“

„Můžete mi povědět, co… jak zlé to s ním je?“

„Má rozervaný hrudník, pane Hope. Plíce i srdce jsou úplně odkryté. Doktor Roessler tu ránu právě uzavírá.“

„Děkuju, mohl bych… není tam někde moje dcera?“

„Okamžik, pane.“

Jakmile Joanna přišla k telefonu, vyhrkl jsem: „Už jedu, zlato, počkej tam na mě.“

„Táti,“ přerušila mě, „já myslím, že umře.“

„Nu, to zatím nemůžeme vědět, holčičko.“

„Snažila jsem se ti…