Zabiják

11

Bush dorazil domů utahaný jako pes.

Nenáviděl těžké případy především pro nepříjemný pocit, že není schopen je vyřešit. Nežertoval, když říkal Carellovi, že detektivové nejsou žádní géniové. Věřil tomu, a každý nový těžký případ ho v jeho pochybnostech jen utvrzoval.

Předepsané postupy a vytrvalá služební rutina při řešení případů jeho nechuť korunovaly. Obvyklé metody zatím nepřinesly to nejmenší k odhalení vraha. Vytrvalost, to je jistě jiná otázka. Ano, budou důslední. Až do konce. A kdy vlastně bude konec? Dnes? Nebo zítra? Nebo nikdy?

K čertu s tím vším, říkal si. Jsem doma. Jsem taky člověk a mám právo vykašlat se chvíli na práci a strávit pár klidných hodin s ženou.

Strčil klíček do zámku, otočil a otevřel dveře bytu.

„Hanku?“ zavolala na něj Alice.

„Ano, už jsem doma.“

Její hlas se mu zdál chladný. Alice s ním vždycky mluvila tak lhostejně. Připadala mu trochu zvláštní.

„Chceš něco pít?“

„Chci. Kdepak jsi?“

„V ložnici. Pojď sem, příjemně to tu fouká.“

„Fouká? Nepovídej.“

„Ne, vážně.“

Svlékl si kabát a hodil jej přes opěradlo židle. Cestou do ložnice shodil i košili. Nenosil nátělník. Nevěřil, že by sál pot. Tvrdil, že nátělník je jen další kus oděvu, a v takovém počasí se snažil mít na sobě co nejméně věcí. Košili rval z těla málem zuřivě. Širokou hruď měl porostlou kudrnatými rudými chlupy, které v barvě i hustotě soupeřily se zrzavou kšticí. Na pravé paži se mu klikatila jizva po ráně nožem.

Alice ležela v lenošce u otevřeného okna. Měla bílou blůzu a úzkou černou sukni. Bosé nohy spočívaly na okenní římse a slabý větřík lehce šustil lemem sukně. Světlé vlasy měla svázány v koňský ohon, který jí splýval po šíji. Šel k ní. Zvedla tvář, aby ji mohl políbit. Všiml si, jak má horní ret lehce zvlhlý.

„Kde máš to pití?“ zeptal se.

„Počkej, namíchám ti koktajl.“

Mrštně stáhla nohy z okenní římsy a sukně se jí přitom vyhrnula. Bush svou ženu pozoroval a v duchu uvažoval, co je na ní tak vzrušujícího, a jestlipak všichni ženatí muži mají stejné pocity vůči svým ženám i po deseti letech manželství.

„Nedívej se na mě tak žhavě,“ řekla, když zahlédla jeho výraz.

„Proč?“

„Je moc horko.“

„Znám chlapa, kterej říká, že nejlepší je…“

„Taky ho znám.“

„Že nejlepší to je, když je největší parno, zavřou se všechny okna a ještě se vleze pod čtyři přikrývky.“

„Chceš džin s tonikem?“

„Třeba.“

„Slyšela jsem, že vodka s kolou je lepší.“

„Budeme si muset nějakou koupit.“

„Měli jste hodně práce?“

„Moc. A co ty?“

„Seděla jsem doma a třásla se o tebe,“ řekla Alice.

„Však vidím, jak z toho začínáš šedivět.“

„Neváží si mý starosti,“ řekla Alice neadresně. „Už jsi našel toho vraha?“

„Ne.“

„Chceš taky citrón?“

„Jak myslíš.“

„Musela bych pro něj jít do kuchyně. Buď tak hodnej a vypij to jen tak.“

„Budu hodnej,“ řekl Bush.

Podala mu sklenici. Sedl si na okraj postele. Usrkával nápoj, pak se naklonil a balancoval sklenicí ve špičkách prstů.

„Jsi unavenej?“

„Jako pes.“

„Nevypadáš unaveně.“

„Jsem utahanej jako pes.“

„To říkáš vždycky,“ odpověděla mu Alice. „Prosím tě, přestaň s tím. V některých věcech se opakuješ.“

„Například?“

„Například v tomhle.“

„A jinak?“

„Když jedeme vozem a musíš zastavit, protože je červená. Když skočí zelená, řekneš: ‚Hoši jsou na nás hodní‘.“

„Co je na tom špatnýho?“

„Nic, dokud to člověk neslyší stokrát.“

„Nepovídej!“

„Ano, je to pravda.“

„Dobře, dobře, nejsem jako pes, nejsem jako alík.“

„Mně je horko,“ řekla Alice.

„Mně taky.“

Začala si rozepínat blůzu, ale dřív, než se na ni podíval, řekla: „Nápady pusť z hlavy.“

Svlékla blůzu a rozprostřela ji přes židli. Měla velké prsy stěsnané do jemné bílé podprsenky. Vpředu byla do obou košíčků všita průsvitná nylonová látka a Bush viděl, jak jimi znepokojivě prosvítají hrbolky bradavek. Vzpomněl si na obrázky, které viděl v měsíčníku Zeměpisné společnosti v čekárně u zubaře, když si léčil zánět okostice. Byla to děvčata z Bali. Žádné ženy na světě nemají tak krásné prsy jako dívky z Bali. Snad jen Alice.

„Co jsi dělala celej den?“ zeptal se jí.

„Nic zvláštního.“

„Bylas doma?“

„Skoro celej den.“

„Co jsi dělala?“

„Seděla jsem tady u okna.“

„Hm, hm.“ Bush nemohl odtrhnout oči od její podprsenky. „Scházel jsem ti?“

„Vždycky mi scházíš,“ řekla nevýrazně.

„Ty jsi mi chyběla.“

„Vypij si koktajl.“

„Ne, opravdu!“

„Já ti věřím,“ řekla a zasmála se prchavým smíchem.

B…