Všichni do jednoho

1
Noční můry

Chvíle, kdy noc přechází v ráno, tady nastává nepozorovaně.

Oprýskaný ciferník nástěnných hodin ukazuje minutu před půlnocí; pak je půlnoc najednou tady, ručička se viditelně pohne a se škubnutím poskočí do nového dne. Ten sice začal, ale nikdo si toho nevšiml. Zvětralá káva v rozmočených papírových kelímcích chutná stejně, jako chutnala před třiceti vteřinami, psací stroje ťukají v nemotorném rytmu jako předtím, opilec na druhém konci místnosti vykřikuje, že svět je samá surovost, a kouř z cigaret stoupá k ciferníku hodin, na němž starý den je mrtvý už dvě minuty, aniž to někdo zpozoroval a postrádal ho. Zazvoní telefon.

Muži v místnosti jsou součástí té unavené rutiny. Jsou trochu opotřebovaní, omšelí a ponuří jako sama místnost se stoly popálenými od cigaret a zelenými stěnami plnými všelijakých šmouh. Mohla by to být kancelář krachující pojišťovny, ale jsou tu pistole v pouzdrech s řemeny, které visí na zadních opěradlech dřevěných židlí nalakovaných tmavší zelení, než mají stěny. Nábytek je starý, staré jsou psací stroje i sama budova – a snad je to tak správné, protože ti muži se věnují prastarému zaměstnání, jež se kdysi pokládalo za čestné. Brání zákon. Slovy opilce v zamřížované kleci předběžného zadržení, který stále ještě chrlí přes místnost nadávky, jsou to posraný policajtský neřádi.

Telefon nepřestává zvonit.

~ ~ ~

Děvče, ležící v uličce za divadlem, mělo na sobě bílý přepásaný plášť do deště, mokrý od krve. Krev byla na zemi, na kovových dveřích nouzového východu za jejími zády, na světlých zcuchaných vlasech, na minisukýnce a modrofialových punčocháčích, jež měla na sobě. Neonové světlo na protější straně ulice barvilo dívčiny unikající životní tekutiny na zeleno a pak na oranžovo a z prsou, z otevřené rány po noži, tryskala jako příšerný noční květ tmavá a hustá krev, střídavě červená, oranžová a zelená, a pulzovala v taktu se záblesky neonu v světelné psychedelické grotesce. Pak ztratila rytmus a vyrážela pomaleji a v ubývajícím množství. Dívka otevřela ústa a snažila se promluvit; člověk by řekl, že houkání sanitky, přijíždějící k divadlu, vychází z jejích úst na čerstvé bublině krve. Krvácení však náhle ustalo a dívčin život skončil, oči jí zapadly do důlků. Když osádka sanitky přiběhla s nosítky, detektiv Steve Carella se odvrátil a řekl jim, že dívka je už mrtvá.

„Byli jsme tu za sedm minut,“ řekl jeden saniťák.

„Nikdo vám nic nevyčítá,“ ujistil ho Carella.

„Je sobota večer,“ postěžoval si saniťák. „Ulice jsou plný auťáků, ani to zatracený houkání nepomáhá.“

Carella zamířil k neoznačenému policejnímu sedanu zaparkovanému u chodníku. Detektiv Cotton Hawes, který seděl za volantem, stáhl ojíněné okno a zeptal se: „Jak je na tom?“

„Vyfasovali jsme vraždu,“ odpověděl Carella.

* * *

Chlapci bylo osmnáct let a přistihli ho ani ne před deseti minutami, jak ulamuje z aut antény. Odlomil jich na jediné ulici už dvanáct a házel je za sebe jako farmář, který zasévá místo obilí rádia. Křižujíc…