Vražda předem ohlášená

9

A NĚKDO MÁ ZASE POŘÁDNOU SMÚLU. V tom parném dni ji vrchovatě slízli Meyer a Carella. Ve 13.30 byly chodníky jako upečené, budovy jen jen zrudnout pohlceným žárem, lidé vadli, pneumatiky se rozpouštěly a i novopečený milovník vědecké fantastiky chápal, že zeměkoule se přitočila nějak moc blízko ke slunci. Určitě ji stráví oheň. Nastal poslední den, jak předpověděl Richard Matheson. A svět se roztaví v plamenech.

Řečeno normálně - bylo horko k chcípnutí.

Meyer Meyer se potil. Potil se vždycky, dokonce i v zimě. Nevěděl proč. Předpokládal, že je to nervová reakce. Zpocený byl vždycky, ale dnes v potu přímo tonul. Když se oba detektivové ploužili po špinavé Crichtonově třídě od jedné zastavárny k druhé, od jedněch otevřených dveří k následujícím a spěšně míjeli jednu trojici zlatých koulí po druhé, měl Meyer pocit, že zemře způsobem, který není hodný statečného policisty. Zemře horkem a na smutečním oznámení se objeví prostě POLICAJT POŠEL PARNEM. Anebo, objeví-li se parte pod hlavičkou Různé: PROPOCENÝ POLICAJT POŠEL PARNEM.

„Jak by se ti líbilo tohle oznámení o mý smrti z horka v Různým?“ zeptal se Carelly „Propocený policajt pošel parnem.“

„Dobrý,“ řekl Carella. „A co já?“

„V Různým?“

„To se ví.“

„Řekni.“

„Italský policajti padají horkem.“

Meyer se rozchechtal: „Ty hned ve všem vidíš něco proti Italům.“

Majitel zastavárny zvedl hlavu, když se přiblížili k jeho pultu.

„Ano, pane, pánové? Čím vám mohu posloužit, pánové?“

„My jsme od policie,“ řekl Carella. Položil dalekohled na pult. „Poznáváte tu věc?“

Majitel zastavárny si dalekohled prohlédl.

„Prima věcička,“ řekl. „Pieter-Vondiger. Objevil se snad v nějakém zločinu?“

„Ano,“

„Pachatel ho měl u sebe?“

„Ano.“

„To se podívejme,“ řekl majitel.

„Poznáváte ho?“

„My prodáváme hodně dalekohledů. Totiž, když je máme na skladě.“

„Prodali jste tenhle?“

„Myslím, že ne. Poslední dalekohledy značky Pieter-Vondiger jsem měl v lednu. Tenhle je 8 x 30, můj byl 6 x 20. Tenhle je lepší.“

„Tenhle jste tedy neprodal?“

„Ne, pane, neprodal. Je kradený?“

„Podle našich seznamů není.“

„Je mi líto, že vám nemůžu pomoct, pánové.“

„To je v pořádku,“ řekl Carella. „Děkujeme.“

Vyšli opět na rozžhavený, roztékající se chodník.

„Kolik poldů se tím zabývá?“ zeptal se Meyer.

„Pete žádal dva z každýho revíru. Třeba na něco kápnou.“

„Začínám toho mít plný zuby. Myslíš, že ten dopis je sprostej podfuk?“

„Nevím. I kdyby byl, musíme toho mizeru stejně dostat do basy.“

„Slyšme, slyšme,“ řekl Meyer v záchvatu energie v tom vedru vzácném.

„Třeba nám pomůžou ty otisky,“ řekl Carella.

„Jo, to určitě,“ souhlasil Meyer. „Třeba bude pršet.“

„Třeba.“

Vešli do dalšího krámu. Za pultem byli dva muži. Oba při příchodu Carelly a Meyera zazářili.

„Dobré odpoledne,“ řekl jeden s úsměvem.

„Příjemný den,“ přidal se druhý s úsměvem. „Já jsem Jason Blum,“ představil se první. „A já Jacob Blum,“ dodal druhý.

„Dobrý den,“ pozdravil Carella. „My jsme detektivové Meyer a Carella z 87. policejního revíru.…