Velký šéf

Třináctá kapitola

PŘIŠEL BŘEZEN. Tenhle měsíc jsem nesnášel ze všech nejvíc. Březen je nanic. Všichni v New Yorku si to myslí. Je to přechodný měsíc. Není zima, ale není ani jaro. Nevíte, co si máte vzít na sebe ani jak se chovat. Je to mizerný měsíc. O Newyorčanech jsem zjistil, že chtějí všecko vidět buďto černě, nebo bíle. Nemají rádi žádnou šedou splácaninu. A březen je ta nejsplácanější šeď ze všech.

Ten březen mrzlo, až praštělo, a já mráz nenáviděl. Asi kvůli tomu, že jako kluk jsem nikdy neměl takové oblečení, ve kterém by mi bylo teplo. Když jsem jednou viděl film o vojácích v Koreji, mohl jsem se potrhat smíchy, jak byli zmrzlí. Jako kluk jsem se s tím musel potýkat pořád, ale filmaři se z toho rozhodli udělat velkou aféru. Pro velkohubého Texasana, co si zvykl na vestu z ovčí vlny, to určitě aféra byla. Jenomže pro mě to byl jenom slabý odvárek, protože jsem byl pořád promrzlý až do morku kostí.

Tenhle březen jsem chodil v kabátu z velbloudí srsti. Pořídil jsem si ho za dvě stě dolarů v butiku Leighton na Broadwayi, kde nakupujou všechny hvězdy z bijáku. Měl jsem i lehké modré kašmírové sako a tři obleky, víc kravat, než jsem dokázal spočítat, přes dvacet košil šitých na míru a ponožky z čisté vlny. Pane mi říkal i pár černých mokasínů, pár hnědých mokasínů, elegantní černé boty k obleku a pár vysokých semišových bot, jaké nosí třeba britští důstojníci v Indii. Zalíbily se mi i spony na kravaty a manžetové knoflíčky, takže jsem si jich koupil hned třicet párů. To mi zabralo celý den.

Chodil jsem z obchodu do obchodu a vybíral si takové, co se mi líbily. May jsem nic nekoupil, protože jsme spolu nemluvili.

Zašel jsem zase za Louise. Bylo to fajn.

Nazítří mi zavolal pan Carfon. Blesklo mi hlavou, že se to třeba týká Louise. Možná mě chtěl varovat, že se od ní mám držet dál. Ale neudělal to.

Když jsem se s pány Carfonem a Miltem setkal, bavili se zrovna se třema účetníma. Víte, pan Carfon nebyl žádný ňouma. Nemínil se jen tak producírovat po městě, aniž by si nechal ošetřit svoje daňové úniky, za které vás mohli zavřít do chládku a zapomenout, že k vaší cele někdy měli klíč. Ve Spojených státech amerických se s nezdanitelným příjmem čachruje úplně běžně. Jinak se neudržíte v systému. Funguje to tak, že když si za čtyřicet dolarů vyjdete někam ven s klientem, co nebydlí ve vašem městě, vykážete to jako výdaje za čtyři sta dolarů. Když si úředníci přiznání prohlédnou, možná vám z toho strhnou dvě stě dolarů, ale pořád máte výhodu sto šedesáti dolarů.

Za navyšování nezdanitelných příjmů do vězení nikoho nešoupnou; k tomu sáhnou, když nepřiznáte žádný příjem. To znamená, že neplatíte na daních ani cent. Za tohle už vás můžou zašít.

Pan Carfon ale v chládku skončit nechtěl. Kdo by po tom taky toužil? Zároveň ale nemohl přiznat, že sto tisíc dolarů vydělal dovozem heroinu, padesát tisíc pasáctvím a pětadvacet tisíc vloupačkama a přepadeníma. Musel si vytvořit krytí. A místo jedné firmy jich měl spoustu a v každé z nich byli ofi…