Útočník

12

Ve čtvrtek 21. ZÁŘI ve dvě hodiny ráno kráčela Eileen Burkeová po isolských ulicích v bílém svetru a těsné sukni.

Unavená policistka.

Chodila po isolských ulicích už od tři čtvrtě na dvanáct minulé soboty. Tohle byla její pátá prochozená noc. Měla lodičky s vysokými podpatky, které rozhodně nebyly určeny k pěším výletům. Ve snaze přilákat útočníka, jehož základním motivem pro volbu žen mohl nebo nemusel být sex, zapnula si podprsenku těsněji, takže měla prsa zmáčknutá a vytažená nahoru, ale zato svůdná.

Svůdnost jejích prsních žláz nemohl nikdo popřít, nejméně někdo s tak chladně analytickým mozkem, jaký měla Eileen Burkeová.

Během těch nočních procházek ji sedmkrát oslovili námořníci, čtyřikrát vojáci a dvaadvacetkrát civilové v nejrůznějším oblečení. Jejich způsoby byly různé: od zdvořilých poznámek jako „To je dneska pěkná noc, že?“ přes otevřenější začátky jako „Sama samotinká, pusinko?“ až k přímo otevřeným obchodním dotazům druhu „Za kolik, kometo?“

Se všemi se Eileen vypořádala.

Máme-li říct pravdu, přerušili jednotvárnost jejích jinak osamělých a mlčelivých vycházek. Willise ještě nezahlídla, ačkoli si byla jistá, že tam je. Teď uvažovala, jestli se taky tak nudí jako ona, a dospěla k názoru, že asi ne. Měl aspoň jako náhradu pohled na zadeček, kterým bujaře pohupovala kvůli neviděnému, ale pozorujícímu útočníkovi.

Kde jsi, Clifforde? ptala se v duchu.

Vyplašili jsme tě? Obrátil se ti žaludek při pohledu na to zhroucené a zkrvavené děvče, kterému jsi rozbil hlavu vejpůl, Clifforde? Rozhodl ses, že toho necháš, nebo čekáš, až nebude tak horko?

Vidíš, jak se krásně vrtím? Kořist je tvoje, Clifforde. Jediný háček je osmatřicítka v mojí kabelce.

Tak pojď, Clifforde!

Ze vzdálenosti, v níž Willis vytrvale šlapal za Eileen, rozeznával jen bílý svetr a příležitostně záblesk jasné červeně, když se světlo lamp dotklo zrzavých vlasů.

Unavený policajt.

Uteklo už hodně času, co byl obchůzkářem, ale tohle bylo horší než chodit v kterékoli části města. Když jste konal svou pochůzku, potkával jste i bary a restaurace a někdy krejčovství nebo cukrárny. A člověk se mohl osvěžit, dát si ve spěchu pivo, šálek kávy, prohodit pár slov nebo se zahřát u syčícího radiátoru.

Tahle Eileen ráda chodí! Sledoval ji už čtyři noci, dnešní byla pátá a ona se ani jednou nezastavila. Obdivuhodný přístup na mou duši, oddanost službě, nad kterou se nedá ohrnout nos.

Ale Ježíšku náš milý, pohání ji snad motor?

Co žene ty její nohy? (Hezký nohy, Willisi, přiznej to!)

A proč tak rychle? Myslí si, že Clifford je slavný běžec na dlouhé tratě? Zmínil se o její rychlosti hned po první noci jejich chůze o zlomkrky. Jen se usmála, načechrala si vlasy jako panna na čaji studentů prvního ročníku a řekla: „Já vždycky chodím rychle.“

Dnes to pokládal za nejnepravdivější tvrzení roku.

Myslela tím ovšem: „Já vždycky běžím pomalu.“

Ale co, říkal si, aspoň ten podnik stojí za to.

Nezáviděl Cliffordovi. Ať je kdo chce a kde chce, na to, aby dohonil tuhle zrzku s kozičkama z barevných reklam, by potřeboval motocykl.

Ať jsi kde jsi, Clifforde, slečna Burkeová ti dá pěkně zabrat.

Nejdřív zaslechl klapot jejích podpatků.

Netrpělivé zobáky datlů dobývající se do nepoddajného mahagonového srdce jeho města. Rychlé zvuky lehkých nohou, pevné nohy a rychlá chůze.

Pak spatřil bílý svetr, pochodeň v dálce, jak přichází blíž a blíž, blíží se a ztrácí svou dvourozměmost, rozšiřuje se, až nabývá tří rozměrů sochy, mění se v realitu a stává se vlněnou látkou pokrývající pevná vysoká ňadra.

Pak už spatřil rudé vlasy, dlouhé, olizované nervózními prsty větru a ovíjející její hlavu jako planoucí pohřební hranice. Stál v úzké uličce na druhé straně ulice a pozoroval ji, jak svižně kráčí kolem, proklínal místo, kde stojí, a přál si, aby se byl postavil na opačnou stranu. Přes rameno měla černou lakovou kabelu. Řemínek byl volný a kabela jí při chůzi narážela na levý bok. Zdála se těžká.

Věděl, že zdání může být klamné, že mnoho žen nosí v kabelách kdejaké zbytečnosti, ale v téhle cítil peníze. Je to buď šlapka shánějící zákazníka, nebo společenská fiflena na pozdním večerním špacíru – někdy je těžké je rozeznat. Ale ať ta či ona, ta kabela slibuje prachy a on prachy právě teď moc a moc potřebuje.

Noviny ječí o Jeannii Paigeové. Propána!

Vyhnaly ho z ulic. Ale jak dlouho vydrží být vražda tak žhavou novinkou? A člověk musí přece jíst!

Pozoroval zrzku, jak si to kráčí kolem něho, pak se schoval v uličce a rychle počítal, kudy jí vkročí do cesty, po které má zřejmě namířeno.

Neviděl Willise přicházejícího za dívkou.

Ani Willis neviděl jeho.

Před každým blokem jsou tři pouliční lampy, říkala si Eileen.

Ujít vzdálenost mezi nimi trvá asi půldruhé minuty, říkala si Eileen. Celý blok čtyři a půl minuty. Jednoduché počty.

Ani to není tak moc rychle. Jestli si Willis myslí, že je to rychle, měl by znát mýho bratra. Bratr patří k těm, kdo spěchají se vším – se snídaní, s večeří…

Pozor!

Před ní se něco pohnulo.

Její mozek, jako by v tu chvíli z něj obrovský vysavač vysál všechny zbytečnosti, se leskl jako tvrdý, vybroušený diamant. Levou rukou škubla šňůrou kabely, strčila do ní ruku a rozšířila otvor. Nahmatala uklidňující ocel osmatřicítky, spokojená, že rukověť je nastavena tak, aby ji mohla uchopit jediným hmatem pravé ruky.

Kráčela se vztyčenou hlavou nepřerušeným krokem. Postava před ní byl muž, tím si byla jistá. Už ji zahlédl a rychle se k ní blížil. Měl na sobě tmavomodrý oblek a neměl klobouk. Byl veliký, skoro dva metry.

„Hej!“ zavolal. „Hej, vy tam!“ a ona pocítila srdce až nahoře v krku. Věděla, že je to Cllifford.

A najednou si uvědomila, že je hloupá.

Na rukávech modrého obleku a na límci byly našity bílé proužky. Domnělý Clifford byl jen prostovlasý námořník. Napětí, které cítila v celém těle, povolilo. Pousmála se.

Námořník se přiblížil, a jak si teď všimla, nejistě se motal. Velmi nejistě. Mírně řečeno, byl opilý na mol a tento stav pravděpodobně zavinil, že ztratil svou bílou čepici.