Provokatér

/15/

„Co jste zač?“ řekl muž stojící mezi dveřmi. „Co tady chcete?“

Měl na sobě námořnickou uniformu a vkročil do místnosti, zrovna když Hernandez upustil fotografii a sáhl po služebním revolveru, který měl v pouzdře u pasu. Námořník vytřeštil oči. „Co má tohle…?“ vyrazil ze sebe a otočil se zpátky ke dveřím.

„Stát! Ani krok!“ vyštěkl Hernandez.

Námořník zůstal stát. Obezřele se otočil čelem k hlavni revolveru ráže .38.

„N… nač máte ten revolver?“ zeptal se. „Já…“

„Kdo jste?“ zeptal se Hernandez.

„John Smith,“ odpověděl námořník.

Hernandez postoupil blíž k němu. Hlas zněl mladě a tělo v modré, přiléhavé námořnické uniformě vypadalo mladistvě a pružně. Hernandez zamrkal a pak si uvědomil, že nehledí na zmrtvýchvstalého nebožtíka, kterého nalezli v Grover Parku, ale že má před sebou zcela jistě jeho přesnou kopii, jen o nějakých čtyřicet let mladší.

„Kde je můj otec?“ řekl Smith.

„John Smith je váš otec?“

„Ano. Kde je?“

Hernandez neměl chuť na tu otázku odpovídat a taky na ni prozatím neodpověděl. „Jak vás napadlo, že ho najdete tady?“ zeptal se.

„Dal mi tuhle adresu,“ řekl mladý John Smith. „A co vy jste vlastně zač?“

„Kdy vám tuhle adresu dal?“

„No, my jsme si spolu psali. Já byl na Kubě v Guantánamo Bay na cvičné plavbě,“ řekl Smith. Oči se mu zúžily. „Vy jste policajt nebo někdo takovej?“

„Jo. Policajt.“

„Já to věděl. Já čmuchám poldu na sto honů. Otec je v nějakém maléru?“

„Kdy jste od něho dostal poslední dopis?“

„To už nevím. Někdy začátkem měsíce, myslím. Co provedl?“

„Nic.“

„Tak co tu děláte?“

„Váš otec už nežije,“ řekl Hernandez bezbarvým hlasem.

Smith dopadl zády na zeď, jako by ho byl Hernandez udeřil pěstí. Prostě ucouvl před Hernandezovými slovy, zavrávoral dozadu, až narazil na zeď, a pak se o zeď opřel a civěl do místnosti, Hernandeze ale neviděl, prostě civěl do místnosti nevidoucíma očima a potom se zeptal: „Co se mu stalo?“

„Někdo ho zavraždil,“ řekl Hernandez.

„Kdo?“

„To nevíme.“

V pokoji bylo ticho.

„Proč by ho kdo vraždil? Zrovna jeho! Co by z toho kdo měl?“ zeptal se Smith toho ticha.

„To byste nám možná moh povědět vy,“ řekl Hernandez. „O čem vám psal v tom posledním dopise?“

„To už nevím. Nevzpomínám si,“ řekl Smith. Vypadal jako omámený. Pořád se opíral o zeď, hlavu měl zvrácenou dozadu na sádrovou omítku a zíral do stropu.

„No tak,“ řekl Hernandez vlídně. Zastrčil speciál ráže .38 do pouzdra a přistoupil k domácímu baru. Nalil kabrňáckou dávku brandy a odnesl ji Smithovi. „Tady. Vypijte to.“

„Já nepiju.“

„Jen to vypijte.“

Smith vzal sklenici, přičichl k ní a pokusil se ji vrátit. Hernandez mu ji nalil do úst skoro násilím. Smith brandy spolkl, ale div se přitom neudávil. Kašlal a odstrkoval sklenici od sebe.

„Už jsem v pořádku,“ řekl.

„Posaďte se.“

„Už jsem úplně v pořádku.“

„Posaďte se!“

Smith přikývl, šel k nejbližší moderní lenošce a svezl se do ní. Dlouhé nohy natáhl před sebe. Na Hernandeze se nedíval. Dál soustředěně zkoumal špičky oslnivě nablýskaných polobotek.

„Vrať…