Profesionál

13

Jméno druhého utopence bylo Nancy Mortimerová. Tělo identifikovali její rodiče, kteří přijeli na žádost policie z Ohia. Bylo jí třiatřicet let, nebyla hezká a měla prosté záliby. Domov opustila před dvěma měsíci a odjela do města. Vzala s sebou dva tisíce dolarů v hotovosti. Rodičům řekla, že jede na návštěvu k přátelům. Jestli všechno dobře dopadne, řekla jim, přivedu své přátele domů, abyste se poznali. Všechno zřejmě dobře nedopadlo.

Podle pitevní zprávy byla mladá žena ve vodě nejméně měsíc.

A podle téže pitevní zprávy zemřela mladá žena na otravu arsenem.

Existuje jedno staré arabské přísloví. Znají ho vlastně i mladí Arabové. Hodí se na nejrůznější situace a tak se pravděpodobně používá dosud.

Zní: „Ukaž někomu smrt a smíří se s horečkou.“

Skrytý smysl této perly arabské moudrosti není třeba hledat. Freudovští podvodníci by pravděpodobně vykládali tento výrok pomocí podvědomí. Zatím jde nepochybně o lidové přísloví, takže my to dělat nemusíme. My se na ně můžeme podívat tak, jak je, a snadno pochopíme, co říká.

Říká: Nakrm člověka štěrkem a budou mu chutnat suché kůrky.

Říká: Dej muži do postele starou čarodějnici a bude si vážit dámy středního věku, která ráda hraje domino.

Říká: Ukaž někomu smrt a smíří se s horečkou.

Priscilla Amesová viděla smrt a byla ochotná přijmout horečku. Ve svém rodném Phoenixu poznala Priscilla Amesová mnoho mužů, kteří podstatně přispěli k tomu, že se její názor na tento druh živočichů zhoršil. Viděla smrt a po dosti dlouhé korespondenci s mužem, jehož adresu získala z inzerátu, byla nyní ochotna přijmout horečku. K její radosti a úžasu se z horečky vyklubalo delirium.

Schůzka naslepo je koneckonců něco, co žena přijímá s rezervou. Když jede celou tu dálku z Phoenixu jen proto, aby se setkala s mužem – i když už viděla jeho fotografii a i když ta fotografie působí dobře, ale ona přece taky poslala poněkud exotickou pózu, ona taky trochu šidila při výměně podobenek – nečeká, že se setká s rytířem v zářivé zbroji. Přibližuje se ostražitě. Zvláště když je to Priscilla Amesová, která se už dávno vzdala takových rytířů jakožto fantastické smyšlenky. Můj bože! Před ní stál rytíř v zářivé zbroji! Před ní, panenko Maria, stál zářící muž, nejskvělejší muž ze všech mužů, obr tyčící se nade všemi, s širokým bílým úsměvem a smějícíma se očima a něžným hlasem a postavou Apollona!

Před ní, panenko Maria, stála odpověď na modlitby mladých dívek, zbožně vytoužená odpověď, konec a začátek všeho!

Před ní stál – muž s velkým M.

Priscilla se div neskácela. Vystoupila z letadla a už tu byl. Přicházel k ní s úsměvem a ona cítila, jak jí srdce zrychleně buší, a pak ji okamžitě napadlo: Ne, on se spletl, to není ten pravý, a pak věděla, že je to ten pravý, že to je muž, na kterého čekala snad celý život. Ten první den zpíval, prostě zpíval. Být v tom kouzelném, zázračném městě, opíjet se vším, co viděla, slyšet velkoměstský hluk a rachot a cítit se znova zázračně naživu a cítit především vedle sebe jeho přítomnost, vzrušující dotyk jeho prstů na paži, prstů něžných, ale napovídajících sílu! Zavedl ji na oběd a pak do jejího hotelu a od té doby si nesešli s očí. Trvalo to už dva týdny a ona si stále ještě nemohla zvyknout na ten zázrak. Přemýšlela u vytržení, zda její život s tímto mužem bude vždycky takový, zda bude vždycky provázen bezhlavým omámením, Kriste Ježíši, byla jím opilá! Teď stála ve své ložnici v hotelu před zrcadlem a čekala na něho. Cítila, že je hezčí. Její vlasy se zdály hnědší, oči měly víc lesku, ňadra se zdála plnější a boky ženštější, a to všechno kvůli němu, to všechno způsobil on! Chodila oblečena do jeho lásky jako do lesklého bílého brnění.

Když slyšela, jak klepe na dveře, běžela otevřít. Měl na sobě tmavě modrý trenčkot a v dešti se mu uvolnila světlá kadeř, takže mu visela chlapecky do čela. Vlítla mu do náručí nabízejíc mu ústa.

„Miláčku, miláčku,“ řekla. Přitiskl ji k sobě a ona z něho cítila tabák a vodičku po holení a vůni kabátu prosáklého deštěm.

„Pris!“ řekl a samo to slovo bylo lichotkou. Nikdo dosud nevyslovoval její jméno tak jako on. Nikdo z něho dosud neudělal důležité jméno, jméno, které patřilo jen jí. Oddálil ji od sebe na délku paže a shlížel na ni. „Jsi krásná,“ řekl. „Jak jsem si zasloužil takové štěstí?“

Nikdy nevěděla, co říci na jeho poklony. Z počátku měla podezření, že jí jen lichotí. Ale on měl v sobě cosi upřímného a poctivého, v jeho očích četla pravdu. Ať už měla jakékoli nedostatky, cítila, že jemu se zdá krásná a vtipná a plná života. „Vezmu si deštník,“ řekla.

„Žádný nepotřebujeme,“ odpověděl. „Je to takový příjemný déšť, Pris, teplý. Vadí ti? Já se rád procházím v dešti. Rád bych s tebou šel na procházku v dešti.“

„Cokoli chceš,“ odpověděla. Vzhlédla k němu. Určitě vypadám jako úplný idiot, myslila si. Určitě mi vidí na očích, jak ho zbožňuju, musí si myslit, že jsem hloupá žába a ne dospělá žena. „Kam… kam jdeme dnes večer?“

„Do jedné báječné restaurace na večeři,“ řekl. „Musíme si promluvit o mnoha věcech.“

„Promluvit?“ zeptala se.

„Ano,“ řekl. Viděl, že zvážněla, a oči mu zjihly. Pohladil jí prsty čelo a setřel vrásku. „Netvař se tak vážně,“ huboval ji něžně, „nevíš, že tě mám rád?“

„Máš?“ zeptala se a na okamžik se jí v očích zračil strach a on ji k sobě přitáhl a řekl: „Ovšem, že tě mám rád, Pris. Pris, mám tě strašně rád,“ a strach zmizel, ona mu zaryla hlavu do ramene a na ústech se jí objevil blažený úsměv. Šli na procházku v dešti.

Byl to, jak sliboval, teplý déšť, který něžně laskal město, bloudil betonovými kaňony jako sklíčená panna hledající ztraceného milence, hovořil šeptem s budovami, okapy a s lavičkami v parku, které byly dnes samy a opuštěné, a hovořil s mladou zelení stromů a s výhonky deroucími se skrz teplou a provlhlou zem. Hovořil slovy starými jako svět a hovořil s Pris a s jejím milým, s dvěma milenci, kteří se ubírali městem ruku v ruce kolébáni teplou písní deště.

Když vstoupili do restaurace, vytřásl vodu ze svého trenčkotu a podal jej hezké zrzavé ša…