Přízraky

Druhý telefon vzali v ústřední ohlašovně přesně v 19.10. Dispečer .vložil informaci do počítače a ten dvouhodinový časový rozdíl mezi prvním a druhým hlášeným případem ho nejdřív zmátl. Před půlhodinou vyslali vůz Adam 11 na stejné místo-na křižovatku Jacksonovy a Osmé. Ale podle zprávy byla první oběť běloška krvácející na chodníku před č. 781, a nové zavolání přišlo od nějaké hysterky v bytě 304, která sdělila policii, že v ložnici na podlaze leží probodnutý muž, a prosím vás, pošlete sem honem někoho! Dispečer se rádiem spojil opět s Adamem 11 a řekl mu, ať se podívá nahoru. Strážník, který přijal hovor v rádiovém voze, řekl "Děláš si srandu?" a pak šel za detektivy, kteří hovořili s hlídačem.

Žena, která zavolala policii, na ně čekala na chodbě v druhém patře. Byla to běloška, podle Carelly stará něco přes dvacet let, s hnědýma očima a černými vlasy, a byla tak strašně podobná jeho ženě, že se při výstupu z výtahu zarazil, ale pak se vzchopila uvědomil si, že to Teddy být nemůže. Teddy je doma v Riverheadu s Fanny a s dětmi. Hawesovi ta podoba taky neunikla. Podíval se rychle na Carellu a pak na chodbu, kde žena stála před otevřenými dveřmi bytu č. 304. Byla ještě v kabátě, ramena dosud mokrá od tajícího sněhu. Na obličeji a v očích se jí zračila vrcholná panika. Policisté spěchající k ní chodbou, připomínali letící šíp, napřed Carella a Hawes, za nimi

Monoghan a Monroe. Monroe si myslel, že to jim ještě scházelo, další umrlák!

"Kde je?" zeptal se Carella.

"Uvnitř," odpověděla žena.

"V... v ložnici."

Vstupní dveře se otvíraly do předsíně se zrcadlem a stolkem proti dveřím. Další místnosti se prostíraly po obou stranách předsíně. Napravo viděl Carella otevřenými dveřmi do kuchyně. Nalevo byl obývací pokoj. Rychle jím prošli, nikde stopy nepořádku, úhledné a nákladné zařízení v jednoduchém moderním stylu, na stěnách několik obrazů, likérník s karafou na whisky a dvěma sklenicemi svítícími čistotou na horní desce, všechno pořádné a na svém místě. Ložnice byla úplně něco jiného. Od okamžiku, kdy překročili práh, věděli, že tohle bude zlé.

Pokoj byl vzhůru nohama. Někdo vytahal zásuvky bílého umakartového prádelníku a obsah vyházel na podlahu. Mužské šaty a ženské šaty, spodky a podprsenky, dámské prádlo a pyžama, frakové košile a hedvábné halenky, kratinké noční košilky a ponožky, roláky a bikinky ležely na vysokém měkkém koberci v jednom chumlu. Dveře obou skříní zely dokořán, šaty byly stržené z ramínek a rozházené po podlaze, posteli a židlích. Pánská sportovní saka a obleky, dámské toalety a sukně, lodičky na vysokém podpatku, vycházkové střevíce, mokasíny, trenčkoty, pláště - všechno někdo zmotal v křivolakou stezku, jež vedla po koberci až k posteli, kde na straně vzdálenější od dveří ležel mrtvý muž.

Byl to běloch - starý něco málo přes padesát let, jak odhadl Carella - v modrých kalhotách, světlezeleném tričku a tmavomodré pletené vestě. Bez bot. Ruce měl svázané za zády zkrouceným drátěným ramínkem na šaty. Tričko na něm viselo v cárech. Na prsou a na krku, na rukách, na pažích zdola nahoru měl bodné rány. Na pravé straně hlavy klimbalo částečně uříznuté ucho. Carella se díval na mrtvého muže a jako vždycky ho přepadl ten známý pocit - směs hrůzy a smutku, odpor proti násilí, které udělá z lidské bytosti hromadu masa a zakrváceného odpadu, lítost nad takovým zmarem. Otočil se k Hawesovi a řekl: "Jestli je dole doktor, ať sem hned přijde."

"A taky technici," řekl Monoghan.

"Nebo tu budem tvrdnout do rána."

Na jedné stěně místnosti, té proti oknům, jež měla vyhlídku na řeku Harb, stál dlouhý umakartový psací stůl a na něm psací stroj. Vedle popelníku přetékajícího oharky ležela hromádka žlutého papíru. Je den list byl zasunutý ve stroji. Aniž se dotkl papíru nebo stroje, Carella se nahnul nad stůl a četl napsaná slova:

Už od samého začátku jsem v domě hmatatelně cítil přítomnost čehosi naprosto cizorodého. Pozvali mě sem, abych prošetřil tvrzena; že domu se zmocnily nadpřirozené bytosti, a ještě než jsem udělal tři kroky do haly, bylo nade vši pochybnost, že tvrzení je správné. Vzduch se doslova hemžil neviděnými přízraky. Jakmile.se duchové octnou

"Sebevrahův dopis?" zeptal se mu Monroe přes rameno.

"Co jinýho," řekl Carella.

"Ten člověk leží na podlaze s rukama svázanýma za zády a šestatřiceti bodnými ranami v prsou..."

"Jak víš, že je jich šestatřicet?" řekl Monoghan.

"Tak teda čtyřicet," řekl Carella.

"Očividná sebevražda."

"Dělá si z nás šprťouchlata," řekl Monroe.

"Střílí si z nás."

"Polda srandista."

"Na sedmaosmdesátce je to samej srandista."

"Chceš něco vědět, Carello?"

"Vlez nám …