Příliš tiché hodiny

16

Byla to bláznivá záležitost už od začátku. Některé případy už jsou takové. Dívka vypadala jako černoška a ve skutečnosti byla bílá. Mysleli, že je to Claudia, a ona to byla Josie Thompsonová. Hledali vraha a on to byl lupič.

Přivedli ho nahoru z cely, kde čekal na soud pro vloupání. Vyjel nahoru výtahem s eskortou. Policejní vůz ho vyklopil u postranních dveří do soudní budovy, kde pod dozorem vešel do chodby a spojovacím tunelem ho odvedli do sídla okresuího státního návladního a pak znova do výtahu. Nahoře se dveře výtahu otvíraly do malé místnosti. Druhé dveře byly zamčené zvenčí a stálo na nich VSTUP ZAKÁZÁN. Strážník, který přivedl Ralpha Reynoldse do výslechové místnosti, stál celou dobu, co s ním detektivové hovořili, zády k výtahu a pravou ruku měl položenou na pažbě svého policejního speciálu.

„Jaktěživ jsem vo ní neslyšel,“ řekl Reynolds.

„O Claudii Davisové nebo Josii Thompsonové,“ řekl Carella. „Můžete si vybrat.“

„Neznám ani jednu. Vo co ksakru de? Sebrali ste mě pro vloupání a teďka na mě chcete svíst všecko, co se tady v městě stalo!“

„Kdo řekl, že se něco stalo, Reynoldsi?“

„Jestli se nic nestalo, tak proč mě votravujete?“

„U vás v bytě se našlo pět tisíc dolarů ve francouzských francích, Reynoldsi. Odkud je máte?“

„Jeden známej mi to dlužil. Francouz. Vrátil mi to ve frantikách.“

„Jak se jmenuje?“

„Nevzpomínám si.“

„Raději si zkuste vzpomenout.“

„Pierre a eště ňák.“

„Pierre jak?“ řekl Meyer.

„Pierre La Salle, tak ňák. Já ho moc neznám.“

„Ale pět tisíc jste mu půjčil, co?“

„Jo, pučil.“

„Co jste dělal prvnílio srpna v noci?“

„Proč? Co se dělo prvního srpna v noci?“

„To nám řekněte vy.“

„Já nevim, co sem dělal.“

„Byl jste v práci?“

„Já sem nezaměstnanej.“

„Vy víte, nač se ptáme.“

„Ne. Nevim.“

„Nevloupal jste se do nějakého bytu?“

„Ne.“

„Mluvte nahlas. Ano nebo ne?“

„Povidám, že ne.“

„On lže, Steve,“ řekl Meyer.

„To se ví, že lže.“

„Jo, já lžu! Helejte se, vy detektývové, vy na mě máte hovno, jen to vloupání, jesli vůbec něco. A to musíte dokázat u soudu. Tak na mě přestaňte svalovat, co vás napadne! Nemáte šanci!“

„Nemáme, pokud to nepotvrdí ty otisky,“ řekl Carella rychle.

„Jaký votisky?“

„Ty, co jsme našli na krku toho mrtvého děvčete,“ zalhal Carella.

„Dyť sem si navlík...“

V malé místnosti nastalo ticho jako v kostele. Reynolds těžce vzdychl. Upřel oči na podlahu.

„Chcete nám povědět, jak to bylo?“

„Nechci,“ řekl. „Děte do hajzlu!“

Ale nakonec jim to pověděl…