Příbuzenská krev

SEDM

Z DUŠE NESTÁL O ZÁDRHELE. Patricia Loweryová jako vraha označila svého bratra; porota ho docela určitě shledá vinným; bude to přece skvělá příležitost k usvědčení dokonce bez dodatečných důkazů. A tak Carella nešel do banky proto, že by snad stál o nové zádrhele. Jenže vedoucí účtárny se jmenoval Jack Armstrong, a měl hnědé vlasy a modré oči. A Carella nezapomněl, že Patricia Loweryová – ještě když si vymýšlela, protože kryla bratra – ze všeho nejdřív řekla, že vrah byl asi tak vysoký jako Carella, a měl modré oči a vlasy „buď hnědé, nebo černé, ale určitě hodně tmavé“. Když stál proti Armstrongovi a potřásal si s ním rukou, díval se mu upřeně do jeho modrých očí, a hnědovlasé temeno toho člověka bylo na úrovni jeho temene. Carella věděl, že ve městě je tak asi 2 365 221 tmavovlasých a modrookých mužů (Patricia přece jednoho z nich označila na stanici, když podnikli ten pokus s přehlídkou, to ještě pořád trvala na své původní lživé výpovědi), jenže teď to Carellovi připadalo jako dost neobvyklá shoda okolností, že šéf Muriel Stárkové má náhodou také tmavé vlasy a modré oči. A tak Carella sice zrovna nestál o nějaké zádrhele, ale přesto chtěl vědět, jestli se Patricia někdy setkala s Jackem Armstrongem, a jestli to v ní třeba nevyvolalo nějakou podvědomou asociaci. Proč třeba, když už si vybásnila vraha, neřekla, že měl vlasy plavé a oči zelené; nebo vlasy hnědé a oči hnědé; nebo vlasy zrzavé a oči modré? Proč tmavé vlasy a modré oči

– jaké má, dneska se o tom nezvratně přesvědčil, Jack Armstrong, Murielin šéf? Navíc se jmenuje Jack Armstrong; obratem Carellovi sdělil, že s tím má už léta nekonečné problémy.

„Jak vy, tak já jsme moc mladí na to, abychom si to pamatovali,“ řekl, „ale bývával v rádiu takový program, který se jmenoval ,Jack Armstrong, ,Američan každým coulem‘. Pořád se s tím někdo o mě otírá. Potkám třeba chlápka přes čtyřicet, a on si ten program pamatuje a v tu ránu, co se mu představím, spustí jeho znělku. Tedy řečeno obrazně, věčně věků mě někdo takhle komentuje.

Mně je čtyřiatřicet, já vyrůstal hlavně s televizí. Ale znáte ty starší chlápky, ti vám vysypou z hlavy každý program, co kdy běžel v rádiu. A Jack Armstrong, ten mezi nimi figuruje pořád.“

Seděli v Armstrongově pracovně v zadním traktu banky. Vedle Armstrongova stolu bylo ve stěně sklo tak půldruhého metru krát půldruhého metru, kterým viděl na děvčata do účtárny. Kouřil doutník a pořád si ho oklepával do popelníku, také když na něm skoro žádný popel neměl.

„Předpokládám, že jste přišel kvůli tomu Starkovic děvčeti,“ řekl.

„Ano.“

„Je to hrozné. Hrozné.“

„Jak dobře jste ji znal?“ zeptal se Carella.

„Obávám se, že moc dobře ne. Přeložili mě sem teprve v srpnu z naší pobočky v Cahm‘s Point, na začátku srpna. Ani jsme neměli moc času, abychom se seznámili. Ale zdála se mi docela milá.“

„Pane Armstrongu, jak asi víte, zadrželi jsme mladíka, který se jmenuje Andrew Lowery; byl obviněn z té vraždy. Je to bratranec zavražděné, nejspíš jste o tom četl v novinách.“

„Ano, to je opravdu strašné,“ řekl Armstrong.

„Jeho sestra se jmenuje Patricia Loweryová,“ řekl Carella. „To ona ho identifikovala jako člověka, který zabil Muriel.“

„Ano.“

„Viděl jste ji někdy?“

„Koho?“

„Patricii Loweryovou.“

„Ne. Jak bych ji byl mohl vidět?“

„No Muriel tady pracovala, myslel jsem si, že třeba někdy za ní sestřenice zašla do banky…“

„Ne nikdy jsem ji neviděl,“ řekl Armstrong, zavrtěl hlavou a oklepal si doutník do popelníku.

„Já taktak znal Muriel, je těžko možné, že bych se byl kdy potkal s její sestřenici. Nerozumím vám. To jste přišel kvůli tomuhle? Zjistit, jestli jsem ji znal nebo ne…“

„Ne, to ne,“ řekl Carella, „šlo mi o to, promluvit si s pár Murielinými přáteli tady v bance, s lidmi, co mohli…“

„To byste si tedy nejspíš měl promluvit s Heidi,“ řekl Armstrong. „To Starkovic děvče mělo stůl hned vedle jejího, určitě to byly přítelkyně.

Jmenuje se Heidi Becková, mám ji zavolat, aby sem přišla?“

„Prosím vás,“ řekl Carella.

Armstrong zazvonil na svou sekretářku a požádal ji, aby zavolala slečnu Beckovou do jeho pracovny. Tak za tři minuty u dveří dlouze zazvonil zvonek, a Armstrong řekl „Vstupte“. Heidi Becková byla pohledná blondýna tak něco přes dvacet. Měla na sobě přiléhavé kalhoty, boty na velehorském podpatku a přes blůzku s dlouhými rukávy svetřík s krátkými. Když ji Armstrong představoval Carellovi, jako kdyby se jí ulevilo, že ji nezavolal, aby jí něco vytýkal. Armstrong vstal od stolu, řekl Carellovi, ať tu je klidně tak dlouho, jak bude potřebovat, a odešel z pracovny.

Skleněnou výplní po své levici Carella viděl Armstronga, jak prochází účtárnou a zastavuje se u toho a u onoho stolu, a vždycky s některou dívkou prohodí pár slov.

„Pan Armstrong mi řekl, že jste byly s Muriel Stárkovou přítelkyně,“ řekl Carella.

„To ano,“ odpověděla mu Heidi. „Tedy já myslím, že ano. No nebyly jsme zrovna nějak moc důvěrné, to ne, ale vždycky jsme tu a tam spolu zašly na oběd. A přes den jsme si spolu povídaly.

Myslím, že jsme byly tady v bance přítelkyně, víte asi, jak to myslím. Nikdy jsme se nescházely jinde než v bance, až na to, jak jsem vám už říkala, že jsme spolu někdy zašly na oběd.“

„Debatovaly jste někdy s Muriel o osobních věcech?“

„No my byly věkem dost od sebe,“ řekla Heidi.

„Kolik vám je, slečno Becková?“ řekl Carella.

„Mně je čtyřiadvacet. Víte, Muriel bylo teprve sedmnáct. Takže nějaké osobní věci mezi námi na přetřes moc nepřišly.“

„Mluvily jste o mládenc…