Prachy, prachy, prachy

KDYŽ V OSM VEČER dorazili do čtvrti Malé Santo Domingo, ulice byly plné světel. Bíle svítící žárovky visely na šňůrách od chodníku k chodníku a v každém okně vedoucím do ulice tančila rudá a zelená pohyblivá světélka. Ozářené transparenty přály celému světu FELIZ NAVIDAD. Po celé délce ulice postávali prodavači s vozíky opatřenými blikajícími poutači, nabízející na poslední chvíli nejrůznější dárky, od kabelek značky Louis Vuitton přes šátky Hermes až po hodinky značky Rolex. Vánoce přinášejí největší rozruch v celém roce a zde už se vší vážností započalo závěrečné odpočítávání.

„Všechny tyhle krámy někde vypadly z náklaďáku,“ poznamenal Ollie.

Escovara našli v malém baru nedaleko Swift Street, kam si zaskočil s kamarády na pár piv, než se v jedenáct vydá do práce. Nervózně jim sdělil, že mu směna začíná o půlnoci a končí v osm ráno.

Vysvětloval, že by bylo nebezpečné dát si víc než dvě piva, ale ujistil je, že jemu dvě úplně stačí. Ollie nabyl podezření, že tenhle Escovar nemá zelenou kartu. Usoudil, že vůbec nestojí o nějaké nepříjemnosti se zákonem. Proto se mu nejspíš třásly ruce, když se je s úsměvem snažil přesvědčit, že je jen obyčejný, klidný občan s knírkem, který si občas zajde s přáteli na nějaké to pivko. Starou bačkoru, pomyslel si Ollie.

Instinktivně vytušil, že Escovar má co skrývat, když pro nic jiného, tedy proto, že je to Hispoš.

„V čísle popisném 321 na South Ealey Street bydlí jedna žena,“ začal Ollie. „Jmenuje se Cassandra Jean Ridleyová. Říká vám to jméno něco?“

„Slečna Ridleyová, ano,“ přikývl hned Escovar. „Byt číslo devět cé.“

„To je ona,“ potvrdil Ollie. „Nevšiml jste si včera pozdě večer nebo dnes časně ráno, že by vyšla z domu?“

To si Escovar musel promyslet. Protože nám chce lhát, říkal si Ollie. Ještě nikdy nepotkal člověka hispánského původu, který by přímo odpověděl na otázku. Ale, popravdě řečeno, nepotkal ještě ani Žida, Číňana, Poláka, Ira či Taliána – vyjímaje přítomné osoby – který by se člověku uměl podívat zpříma do očí a odpovědět jasně ano nebo ne. Ollie byl totálně bigotní chlap. Byl si jist, že nikdo, s kým se kdy během své práce setkal, se nemůže rovnat detektivovi první třídy Oliveru Wendel u Weeksovi. „Tak to prostě je, mládenci, berte, nebo nechtě být. Jinak si trhněte nohou.“

Escovarovi pivní kumpáni se přesunuli od pultu do jednoho z boxů, odkud nyní s neskrývaným zájmem přihlíželi. Když se Ollie podíval tím směrem, odvrátili se. Napadlo ho, že ani oni asi nemají zelené karty.

Escovar ještě stále přemýšlel.

„Klidně si dej načas, beze všeho,“ prohodil Ollie, předváděje svou světoznámou imitaci hlasu W. C.

Fieldse.

Escovar, Hispoš pitomá, si vzal jeho radu k srdci.

„Mohlo to být i časně ráno,“ podotkl Carella. „Ve čtyři v pět ráno, tak nějak.“

„Snážim se vzpomenout,“ řekl Escovar.

Kdyby ses taky snažil mluvit anglicky, pomyslel si Ollie.

„Mohla vypadat trochu dezorientovaná,“ doplnil Carella.

Mohla mít v čele zapíchnutý sekáček na led, říkal si Ollie.

„Myslel jsem, že je opitá,“ breptl Escovar.

Nakonec vypověděl, že slečna Ridleyová dnes ráno asi deset minut po půl páté vystoupila z výtahu v doprovodu dvou dívek – on jim říkal ďouky. Každá šla z jedné strany a držela ji pod paží; měl dojem, že ji podpírají.

„Mohl byste ty dívky popsat?“ otázal se Carella.

„Byly to velký ďouky. Moc velký.“

„Bělošky? Černošky? Hispánky?“

„Bílý,“ odvětil Escovar.

„Jaké měly vlasy? Černé? Blond? Rezavé?“

„Byly to dvě blondýny,“ řekl Escovar.

Blondýny, opakoval v duchu Ollie. Ježíšikriste.

„Hubené? Tlusté?“ zeptal se.…