Poslední naděje

6

„Co by to mělo bejt za mašinu?“ zeptal se Zaygo.

„O tom jsem nijak zvlášť nepřemýšlel,“ přiznal Jack. „Říkal jsem si, že to nechám na vás.“

„Aha,“ zabručel Zaygo.

Zkurvenej amatér, pomyslel si.

„Budeme se s někým předhánět ve vysoký rychlosti?“ otázal se. „Chci říct, potřebujeme něco jako cigáro?“

„Co je to cigáro?“ nevěděl Jack.

Ach, bóže, pomyslel si Zaygo.

„Rychlej člun, kterej dokáže ujet i kutru, to je cigáro,“ vysvětloval. „Dlouhej, úzkej a klouzávej jako dětský hovínka. Bude nás honit Pobřežní stráž?“

„Ne, to si nemyslím. Aspoň doufám, že ne.“

„Nejedná se o drogy, že ne? Protože já narkotika nevozím a basta.“

„Pročpak ne?“

„Jsem proti zneužívání drog.“

„Chápu,“ přikývl Jack.

Zaygo nevypadal jako pilot rychlého člunu. Nejvíc ze všeho by se hodil na roli počítačového hackera; byl malý, hubený, s ježatými černými vlasy, s brýlemi bez obrouček a s tváří plnou pupínků. Jack netušil, že muži ve věku přes třicet let – odhadoval Zayga tak na dvaatřicet třiatřicet – mívají také akné.

Když pověděl Candace Knowlesové, o jakou lokalitu šlo, navrhla jako řidiče právě Zayga. Až na to, že neměl řídit auto, ale člun. Výraz „lokalita“ převzal Jack od zesnulého Ernesta Corringtona. Místu, kde proběhla ta jeho neúspěšná loupež v Los Angeles, říkal Corry „lokalita dragstor“. Jack se domníval, že tentokrát by asi hovořil o „lokalitě muzeum“. Byly tři odpoledne, Zaygo se dostavil a požadoval všechny informace o té práci.

„Jak velkej náklad povezu?“ vyptával se.

Měl na sobě pomačkané modré džíny, modré tričko a lodnické boty, původně bílé, které však už nejmíň před sto lety zešedly. Díky svému oděvu opravdu vypadal trochu jako námořník, ale vzhled nesmělého studenta převažoval. Jack si ho pořád nedovedl představit u kormidla silného člunu. Díky bohu, že náklad není velký, pomyslel si.

„Malý,“ řekl nahlas.

Zaygo uvažoval, co by to tak mohlo být. Najali si na práci v záloze Candace Knowlesovou, která není nijak laciná, najali si jeho, který sice nebere tolik jako Candace, ale ani jemu nemohou zaplatit nějakými sušenkami. Navíc Jack bude potřebovat ještě někoho třetího, aby ho kryl, až půjde dovnitř. Nebo jako hlídku. To je jedno. Takže určitě nejde o žádný laciný podnik, o nic malého, ať už je to cokoliv – leda by šlo o nějaký šperk.

„Říkáte, že vás mám naložit za muzeem, hm?“ zeptal se.

„Přesně tak. U přístavního můstku za muzeem.“

„Na vodě.“

„V Caluské zátoce. Je tam přístaviště, protože původně to byl soukromý dům. To muzeum.“

„To jsem nevěděl.“

„Muzeum Ca D’ Ped.“

„Fakticky?“

„Ano. Kdysi to byla hacienda, jmenovala se Casa Don Pedro. Tehdy ještě Florida patřila Španělům. V roce 1927 budovu renovovali a nově zařídili jako soukromé sídlo.“

Do prdele, to je zajímavý, divil se Zaygo.

„Majitel vystavěl také hotel v centru města, aby měli jeho přátelé kde bydlet, když za ním přijeli. Ještě pořád tam stojí. Teď by ten dům měli renovovat.“

Kurva, taky zajímavý, říkal si Zaygo.

„Město ho po jeho smrti odkoupilo.“

„Ten hotel?“ p…