Nerozhodnost

Kapitola devátá

Probudilo ho klepání na dveře. Fook odešel asi ve tři čtvrtě na tři i se zbytkem whisky. Roger vypil jen dvě skleničky, ale nebyl zvyklý na tvrdý alkohol a zřejmě brzy nato usnul. Kolikpak je asi teď hodin? Nespal přece dlouho? Posadil se na posteli a protíral si oči, když se klepání ozvalo znova.

„Kdo je?“ zeptal se.

„Policie,“ zněla odpověď.

Policie!

„Moment,“ řekl.

Přišli asi kvůli tý lednici. Fook říkal, že se na ni detektivové přijdou zeptat. Přehodil nohy přes pelest a šel ke dveřím. Nebyly zamčené. Vzal za kliku a otevřel dokořán.

Na chodbě stáli dva muži. Jeden byl hezky velký, druhý menší. Dlouhán měl rezavé vlasy s bílým pruhem nad pravým spánkem.

„Pan Broome?“ řekl ten malý.

„Přejete si?“ odpověděl Roger.

„Já jsem detektiv Wil is,“ řekl ten malý. „A tohle je můj kolega, detektiv Horse. Mohli bychom vám položit několik otázek?“

„Jistě, pojďte dál,“ pozval je Roger.

Ustoupil ode dveří. Wil is vešel do pokoje první a po něm Horse – může se někdo opravdu jmenovat kůň?

– a zavřel dveře. Roger se posadil na kraj postele a ukázal na jediné dvě židle. „Posaďte se, pánové.“

Wil is si sedl na dřevěnou židli u prádelníku a Horse – nemůže se přece jmenovat Horse – se postavil za židli a opřel se jednou rukou o prádelník. Oba měli na sobě těžké zimníky. Wil is si nechal svůj zapnutý, ten druhý si ho rozepjal; měl pod ním kostkovanou sportovní bundu a Roger si všiml, že mezi kabátem a bundou má u pasu kožené pouzdro s pistolí.

„Promiňte,“ řekl, „ale jak že se jmenujete?“

„Já?“ zeptal se zrzek.

„Ano. Tedy s dovolením…“

„Hawes.“

Roger kývl hlavou.

„‚Há‘, ‚a‘, dvojité ‚wé‘ a ‚e‘ a ‚es‘,“ hláskoval detektiv.

„No ano,“ řekl Roger s úsměvem. „Já myslel, že jste řekl Horse.“

„Ne.“

„To by bylo legrační jméno, Horse.“

„Ne, Hawes.“

„Chápu,“ řekl Roger.

Nastalo mlčení.

„Pane Broome,“ řekl Wil is. „Vaše bytná, paní Doughertyová, mi dala seznam všech svých nájemníků a my teď provádíme běžnou kontrolu celého domu. Víte asi, že včera večer ukradl někdo ze sklepa lednici.“

„Vím,“ řekl.

„Jak jste se to dozvěděl, pane Broome?“ zeptal se Hawes.

„Řek mi to Fook. Fook Shanahan. Má pokoj na konci chodby.“

„Fook?“ opakoval Hawes.

„Myslím, že se správně jmenuje Frank Hubert Shanahan nebo tak nějak. Fook je přezdívka.“

„Ach tak,“ řekl Hawes. „Kdy vám to sdělil, pane Broome?“

„To vám nepovím. Kolik je teď?“

Wil is se podíval na hodinky. „Tři hodiny.“

„Asi tak před půlhodinou, aspoň myslím. Nebo před patnácti minutama, nevím přesně. Zastavil se u mě, aby mi to řek, a trochu jsme se napili.“

„Ale než vám to řekl, tak jste o té lednici nevěděl, že ne?“

„Nevěděl. Totiž, věděl jsem, že něco není v pořádku, když jsem se před chvílí vrátil, protože jsem viděl paní Doughertyovou, jak mluví s dvěma strážníkama.“

„Ale přesně, co se děje, jste nevěděl, dokud vám pan Shanahan neřekl o té ledničce?“

„Ne, to jsem nevěděl.“

Oba detektivové se na něho dívali a nic neříkali. Na okamžik se zdálo, že už nemají další otázky. Wil i…