Kapitola 2
Nezdálo se mi pravděpodobné, že Jack McKinney sepsal závěť. Především, smrt je to poslední, na co takový dvacetiletý člověk pomyslí. Když je vám dvacet, jste nesmrtelní. Ale i kdyby takovou eventualitu vůbec uvážil – koneckonců zřejmě vlastnil čtyřicet tisíc dolarů –, ke kterému advokátovi by s tím zašel? Kdyby mu závěť sepsal nějaký jiný právník, proč by nešel za ním, když se rozhodl zakoupit pozemek? Proč by chodil za mnou? Samozřejmě, mohl si závěť napsat sám, to dokáže každý. Ale stejně by potřeboval alespoň svědky a dosud se neobjevil nikdo, kdo by něco o nějaké závěti věděl.
Ve státě Florida je každý, komu byla do opatrování svěřena závěť, povinen předat ji příslušnému soudnímu úředníkovi do deseti dnů poté, co se dozvěděl o úmrtí. Vraždu Jacka McKinneyho oznámily novinové titulky, mluvilo se o ní na všech zdejších rozhlasových a televizních stanicích, ale když jsem devatenáctého srpna zatelefonoval k pozůstalostnímu soudu, dozvěděl jsem se, že tam nikdo žádnou závěť nepředložil. Tuto informaci jsem získal o půl desáté dopoledne a okamžitě jsem zavolal Harrymu Loomisovi, který se předtím v neděli vrátil z rybářského výletu a od patnáctého, kdy už zase seděl ve své kanceláři, mi telefonoval každý den. Sdělil jsem mu, že podle mě McKinney téměř určitě žádnou závěť nesepsal a že se pokusím zjistit, jestli kdokoli z blízkých pozůstalých ví něco o tom, zda zanechal nějaký majetek. Loomis trval na tom, že někde muselo zůstat přinejmenším 36 000 dolarů, které se McKinney zavázal vyplatit v hotovosti v den závěrečného vyrovnání. Vysvětlil jsem mu, že si o tom musím promluvit s McKinneyovými dědici. Loomis mě upozornil, že jeho klient ten obchod hodlá uzavřít, a bude-li třeba podat žalobu, aby mu byl vyplacen i zbytek kupní ceny, tak to tedy, k čertu, udělá. Slíbil jsem, že se mu ozvu, a zavěsil jsem s přesvědčením, že jsem McKinneyho potřeboval asi stejně jako díru v hlavě.
Skutečná díra v mé hlavě se zahojila. Ještě stále byl na ráně strup, ale i tak jsem ji považoval za zahojenou, přinejmenším jsem už na tom nemusel nosit náplast. I moje oči už vypadaly dobře – pokud si potrpíte na barvy skomírajícího západu slunce. Od chvíle, kdy mě Charlie s Jeffem utancovali do bezvědomí, uplynulo už jedenáct dnů a za tu dobu se mi Dale neozvala ani slovem. Jednou jsem se jí pokusil zavolat, ale když v jejím domě na Whisper Key zvedl telefon nějaký muž, omluvil jsem se, že jsem si spletl číslo, a zavěsil jsem. Ani s Bloomem jsem nemluvil od onoho rána po té nakládačce (a samozřejmě po vraždě), ale teď mě napadlo, že by mi mohl poradit, pokud jde o nejbližší příbuzné. Vytočil jsem číslo Caluské veřejné bezpečnosti – pod tímto názvem se ve zjemnělé Caluse skrývá policejní stanice – a vyžádal jsem si detektiva Blooma; okamžitě mě spojili do jeho kanceláře.
„Jak se vede?“ vyptával se. „Kdy se sejdeme na tu lekci v zápasení?“
„Kdykoli se vám to bude hodit,“ ubezpečil jsem ho.
„Vy to teda myslíte vážně, hm? Co třeba příští týden?“
„Dejte mi…
Ed McBain
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.