Gangy

11

UŽ TAM PŘEDTÍM BYL, už tam byl předtím mnohokrát, tohle místo mu bylo důvěrně známé, tyhle tváře, bráškové scházející se ve svitu lamp, které se používají za hurikánů. Jeho strýček Lou řekl Sarah, že tenhle ceremoniál je velmi důležitý pro Mexičany, a tenhle večer se tu jednalo taky o jistý druh ceremoniálu, rituálu, jehož se předtím účastnil již mnohokrát. Bylo mu třináct, když zakládali klub, no, téměř čtrnáct, to znamená, že tyhle chlapce zná téměř čtyři roky, posedávají kolem ve svitu lamp, jejich stíny se strašidelně mihotají na zdech opuštěné garáže. Pozoroval je a pod šálou, z níž mu Sarah udělala improvizovaný obvaz, mu prosakovala krev, jeho krev. „Tajemství všech tajemství,“ řekl strýc Albérico v den pohřbu. „Masky,“ řekl také. Pozoroval tváře druhých chlapců a vůbec poprvé za celý ten čas, co je znal, přemýšlel, co se skrývá za těmihle maskami, jaká tajemství uzavřeli ve svých hlavách a srdcích, tajemství, která nesdílejí s ostatními brášky.

Carlos, vysoký a slavnostně se tvářící, s hlasem vážným jako obvykle, se sklonil nad Dýkou, který si k obličeji přidržoval hadr nasáklý krví.

„Budeš potřebovat doktora,“ upozornil ho.

„Ne, myslím, že to přestává,“ řekl Dýka, zahleděl se krátce na hadr ve své ruce a pak si jej znovu přiložil k tváři.

„Chci tady mít všechno,“ přikázal César. „Vytáhněte bouchačky! Půjdeme na ně se vším, co máme!“

Emílio se díval, jak Carlos a další dva Aztéci jdou ke skrýši se zbraněmi v rohu garáže.

Kolikrát už tomu tak bylo, pomyslel si. Kolikrátjsme už zvedali prkna v podlaze a vyzbrojovali se před bitvou proti nepříteli, ať už to byl kdokoli té noci či dne? Kolikrát?

„Myslí si, že si mohou zahrávat s naší ctí,“ řekl César.

„Myslí si, že mohou přijít v den, kdy Katie slaví svou presentación, a rušit náš večírek, otravovat nás… ale to se zatraceně mýlí.“

Vzpomněl si, co mu Mike řekl těsně předtím, než odletěl do Mexika. „César vám vtlouká do hlavy spoustu hovadin o tom, co znamená být chicano, tváří se, že jediný způsob, jak si zachovat čest a důstojnost, je pořád se s někým prát. To je muy macho, že, pořád se prát?“ Muy macho, pomyslel si si Emílio.

„Máš ještě nějakou trávu?“ zeptal se César. „Kde je ta tráva?“

Dýka si držel před obličejem hadr nasáklý krví a druhou rukou zalovil v kapse a podal Césarovi plechovku od pastilek proti kašli Sucrets. V rohu garáže odkryl Carlos s dalšími dvěma chlapci skrýš umístěnou pod ušpiněnými prkny v podlaze. Sáhli dovnitř a vytáhli odtamtud hrubý plastový pytel na odpadky a odnesli jej k lampám, u kterých čekali ostatní Aztékové. Carlos začal rozmotávat plastovou pásku, kterou byl pytel zavázán. Do garáže přicházeli další Aztékové – výzva do boje se rychle roznesla kolem, s Los Espiritus byl konec. Každý zaujal své místo u zdi s očima upřenýma na Césara, který si balil jointa z trávy a papírků, jež byly v Dýkově krabičce.

„Musí poznat a pochopit, kdo jsme a co jsme,“ řekl.

„Jsme Aztéci, tohle jsme, a jsme taky chicanos, přesně tohle jsme.“

César vám vtlouká do hlavy spoustu hovadin o tom, co znamená být chicano, vzpomněl si Emílio. Masky, dodal v duchu.

César zapálil jointa a potáhl z něj. Carlosovi, který se přehraboval v plastovém pytli, řekl: „Dej mi tuhle.“

Carlos mu podal kolt pětačtyřicítku, který si vzal Vicente té noci, když se vydali na motorkáře. „Qué pistolota, mano,“^[36] zasmál se.

„Tou udělám tomu sráči Tigremu do hlavy pěknou díru,“ řekl César a zvedl revolver.

Muy macho, pomyslel si Emílio.

„Me voy a echar doscientos de esos,“ řekl Espaňol.

Jeden z Aztéků, který stál u zdi daleko od něj, se zeptal: „Co řekl?“

„Řekl, že chce dostat dvě stovky z nich,“ odpověděl César a usmál se. Pepe, drobný, pružný chlapec, jemuž bylo teprve šestnáct a jenž se pyšnil zlatým křížkem v levém uchu, převzal jointa, kterého mu podal César, a řekl: „Jich ale nejsou dvě stovky.“

„Los Espiritus,“ řekl Espaňol. „Quiro echarme doscientos de ellos.“

„Budeš šťastný, když se ti podaří dostat dva tucty,“ řekl Pepe. Telefonát od Carlose přebral ve své ložnici a přes džíny měl stále vršek od pyžama. Zapálil si dalšího jointa a řekl: „Když použijeme, co tu máme, vytřeme s nima ulici.“

„Dej to sem, člověče,“ požádal ho další Azték a Pepe mu podal jointa. Po celé garáži teď každý balil jointy a škrtal před nimi zápalkou. Z plastového pytle na odpadky vylovil Carlos a další několik revolverů a pistolí, většina zbraní ale byla značně primitivní – jednalo se o antény od aut, řetězy z kol, mačetu, části ráfku, polínka, baseballovou pálku.

Emílio, který je pozoroval, si zničehonic uvědomil, o jak nelítostný arzenál pro boj zblízka, pro boj muže proti muži, se jedná. Cítil, jak jej rána v dlani, zavázaná šálem od Sarah, začíná pálit. Dnes večer El Tigreho pobodal. Ve vzteku mu špičkou nože rozřízl kůži na hrudi. Sotva ho znal, bez rozmyslu jej ale pobodal.

Garáž teď byla plná kouře z marihuany. Aztéci podávali jeden druhému zbraně, gang se ozbrojoval, navzdory všem kecům o tom, že jsou klub. Aztéci byli gang, pouliční gang, una ganga chingona. „To je pravda,“ řekl. „Ubližujeme grázlům, které nemáme rádi! Nakopáváme jim zadnici. Patřím ke gangu, je to tak.“ A toho večera měli v úmyslu ublížit pár grázlům z Los Espiritus, které neměli rádi, tentokrát je ale ani neznali, s výjimkou El Tigreho, Huga a ještě jednoho mladíka. Znal Clementeho, který byl jejich prezidentem předtím. Vysoký, klidný mládenec s brýlemi. V červnu ho zavřeli, krátce po jeho osmnáctých narozeninách.

Clemente byl teď v San Quilmas. San Quilmas, tak se říkalo v caló vězení v San Quentinu. Přemýšlel, jestli jeho strýček Albérico, který žije tam na jihu v Mexiku, vůbec rozumí caló. Domníval se, že ne. Jeho strýc byl obyčejný nevzdělaný rolník, který hodně pil a lítal za kurvami, při vzpomínce na něj se ale Emíliovi vybavilo cosi čistého a prostého, něco, co mu Emílio záviděl. „Naučil tě říkat, podle vašeho rozkazu, a su órdenes?“ Emílio neměl otce, který by ho učil říkat: a su órdenes. Měl pouze matku, která pracovala velmi tvrdě na to, aby mo…