Dlouho jsme se neviděli

VŠECHNA VYPADALA STEJNĚ.

Všechna místa činu vypadala stejně, tytéž hlídkové radiovozy parkovaly kolmo k chodníku se světélkujícími majáčky na střechách, jiná byla jen čísla na dveřích, podle toho, kterému policejnímu revíru vozy patřily. Také přenosné propriety k ohražení místa vypadaly všechny stejně, příčné laťky v nich byly natřeny černobílými diagonálními pruhy a spočívaly na dřevěných kozách, opatřených lepenkovými tabulemi s nápisy – POLICEJNÍ VYŠETŘOVÁNÍ – PROSÍME NEVSTUPUJTE. Tvrdá nepříjemná čerň na křídově bílém, smrtelně bledém podkladě – všechna ta místa činu vypadala stejně. A taky policajti vypadali stejně, ať byla zima nebo léto, jaro nebo podzim, v tomhle městě se neměnilo nic než roční doby a někdy ani ty ne. Pochůzkáři v uniformách se vždycky zdáli trochu vyjukaní tím, že mají co dělat s vraždou, a popoháněli chodce, aby se nezastavovali a šli dál, tady není nic k vidění, vážení, račte pokračovat, ale při tom si s nimi v ničem, především ve zvědavosti, nezadali, jako by oni sami nepatřili k povolaným policejním posilám, ale k civilním okouněčům, kteří si z druhé strany ohražení nechtějí nechat ujít nějakou tu senzační podívanou. Noc byla studená. V tomhle městě chodili před léty pochůzkáři v zimě v těžkých modrých pláštích, ale kde jsou ty časy, teď prostě jen nosili pod kalhotami dlouhé spodky a pod blůzami nátělníky, v nichž aspoň někteří vypadali o chlup zavalitější, než když stáli nazí doma pod sprchou. Obcházeli místo v kruhu a hovořili šeptem, kromě těch okamžiků, kdy popoháněli loudavé chodce. A to, o čem si mezi sebou tiše špitali, byla vražda.

Také detektivové vypadali všichni stejně. Většinou to byli vysocí a statní chlapi; Carella míval často pocit, že k detektivům brali od uniformovaných složek hlavně a především pro fyzickou zdatnost, výšku a hřmotnost – nikoli pro speciální schopnost přísně logické dedukce, ba ani ne pro schopnost tipnout něco jen tak bajlajfik. Většina jich byla bez klobouků. Většina jich v jednom kuse kouřila cigarety. Většina jich měla na sobě krátké tříčtvrťáky, jaké se nosí do auta, nebo bundy se zipem a strečovými úplety v pase a na zápěstích. Kdyby člověk nevěděl, oč jde, mohl by detektivy na místě činu pokládat za kuželkářský mančaft.

Policisty z oddělení pro vyšetřování vražd bylo možné poznat okamžitě; všichni vypadali a mluvili stejně jako Monoghan a Monroe, ty dvě perfektní a prototypové ukázky – ostatní byli jen maličko jinak opracované odlitky z jedné a téže formy.

Řada starších poldů z oddělení vražd si pořád ještě potrpěla na černou barvu.

Černá – to znamená čao životu, černá – to znamená smrt. Kdysi sloužil v oddělení vražd jeden proslulý polda, Saunders se jmenoval, a ten chodil v černém málem od hlavy k patě. Jeho hrdinné činy vstoupily do legend a říkalo se mu Černý mor.

Černé kalhoty, černé sako, černá vázanka v naškrobeném límci bílé košile, v zimě černý svrchník, černá buřinka, kterou si kdysi koupil v Londýně, když tam byl navštívit dědu a babičku a ve Scotland Yardu se k němu chovali jako k mimořádně významné osobnosti, která je poctila svou vzácnou návštěvou.

Černý deštník, když pršelo, kterému žoviálně říkal „to moje paraple“ a který nejspíš lohnul babičce z druhé strany, když s ním za deštivých dnů vypochodovala z chudobince do kostela. Případy vražd byl zvyklý louskat jak vlašské ořechy. To bylo ještě v dobách, kdy oddělení pro vyšetřování vražd skutečně případy vražd vyšetřovalo, ne jako dneska, kdy je postupuje a přenechává detektivům z příslušného revíru. A ostatní poldové z oddělení vražd se po něm začali opičit, začali taky chodit v černém. Považovali to zřejmě za jakýsi vnější znak toho, že patří k elitě. Jakmile člověk uviděl poldu v civilu, který byl od hlavy k patě v černém, hned mu bylo jasné, že je to pátrač z oddělení vražd. Dokonce i někteří pošukanější detektivové z revírů začali chodit v černém v blahé naději, že je lidi budou považovat za poldíky z oddělení pro vyšetřování vražd.

Jenže to bejvávalo, Gertie. Dneska, s výjimkou několika přestárlých prďolů, bylo poldy z oddělení vražd možné poznat jen podle patentovaně důležitého vzezření, s nímž se na místo vraždy dostavovali jako zazobaní a dosyta napapaní velkostatkáři, přehlížející požehnané a nedozírné lány svých latifundií. Odznaky připíchnuté na jejich pláště se ve všem podobaly odznakům detektivů z revíru – modrý smaltový emblém ve vějíři zlatých slunečních paprsků, jediný rozdíl byl ve dvou slovech, a sice Oddělení vražd, vyražených ve zlatě pod slovem Detektiv. A také všichni detektivové na místě činu měli odznaky připíchnuté na saku nebo na bundě.

Všichni detektivové vypadali stejně.

Žena ležela jako ne zrovna moc úhledný pytel kostí na odpočívadle v prvním patře a také vypadala jako všichni ostatní zavraždění – ti totiž byli málem také jeden jak druhý. Když už člověk v životě viděl příliš mnoho fatálních zranění, začínala všechna ztrácet své konkrétní a nezaměnitelné rysy – ty už dokázal rozlišit jenom policejní lékař. Byl pouze drobný, málem zanedbatelný rozdíl v tom, zda zranění bylo způsobeno brokovnicí či nožem, pistolí nebo sekerkou, basebal ovou pálkou nebo sekáčkem na led, výsledky byly v podstatě stejné, výsledky den co den připomínaly uštvanému poldovi ve službě, že život je křehké zboží. Právě tak mu ale připomínaly i něco jiného – to, co z jeho práce dělalo tak zatraceně těžkou fušku. Připomínaly mu, že život je laciný. Připomínaly mu, že smrt může člověk koupit z ničeho nic a naprosto nesmyslně – pokud jde o Carellu, tomu smrt připadala nesmyslná vždycky. Pro Carellu nikdy neexistoval žádný dobrý nebo závažný důvod k vraždě.

Dva lapiduchové z ambulance zvedli mrtvolu na nosítka. Jeden přes ni začal přehazovat gumovou plachtu. Carella jim ukázal odznak a požádal je, aby s tím na moment počkali; chtěl se na mrtvou ženu podívat.

„Nám řekli, abysme ji odnesli z baráku,“ ozval se jeden lapiduch.

„To je v pořádku, já od vás jen chci, abyste s tím na moment počkali, jasný?“ řekl Carella.

„O tom rozhoduje polic…