Život, vesmír a vůbec

Kapitola 20

Arthur utíkal, letěl, pádil ze svahu dolů, když vtom zaznamenal, že se celá masa hory pod ním nepatrně pohnula. Ozval se rachot, zaburácení, a pak ucítil slabý nezřetelný pohyb a náraz horka kdesi v dálce za ním a nad ním. Šílený strachy běžel a běžel. Půda se začala sesouvat. Náhle pochopil dopad výrazu "sesuv půdy", způsobem, který mu nikdy nebyl tak jasný. Vždycky to pro něj bylo jen slovo, ale teď si uvědomoval, že sesouvání je pro půdu podivná a hnusná činnost. Půda ji dělala a on byl navrch. Bylo mu špatně strachy a třasem. Země mu pod nohama klouzala, hora se sesmykla a on uklouzl, upadl, znovu sklouzl a rozběhl se. Lavina se spustila.

   Kameny, pak valouny a nakonec balvany poskakovaly kolem něj jako neohrabaná štěňata, jenomže mnohem a mnohem větší, mnohem a mnohem tvrdší a těžší a bylo téměř nekonečně pravděpodobnější, že ho zabijí, když na něj spadnou. Oči mu tančily spolu s balvany a nohy spolu se vzdouvající se zemí. Běžel, jako by běh byl nějaká strašná nemoc, při které se člověk potí, srdce mu bušilo v rytmu geologického šílenství dunícího kolem něj.

   Logika situace, to jest fakt, že nutně musí přežít, má-li se odehrát další předpovězený incident ságy jeho nechtěného pronásledování Agrajaga, nedokázala v tu chvíli udělat sebemenší dojem na jeho mysl ani zapůsobit zklidňujícím vlivem. Běžel hnán strachem ze smrti, který byl všude - v něm, pod ním, nad ním, a držel ho za pačesy.

   Pak náhle znovu zakopl a značný moment hybnosti ho vrhl kupředu. Jenže právě v okamžiku, kdy měl strašlivě tvrdě dopadnout na zem, uviděl přímo před sebou na zemi ležet malý tmavě modrý kufřík, o němž věděl naprosto jistě, že se mu asi před deseti lety v jeho osobním časovém měřítku ztratil při vyzvedávání zavazadel na athénském letišti, a v úžasu se netrefil na zem, vyhoupl se do vzduchu a mozek se mu rozezpíval.

   Dělal totiž tohle: letěl.

   Překvapeně se rozhlédl, ale o tom, co dělá, nemohlo být pochyb. Žádnou částí své osoby se nedotýkal země, ani se jí žádnou částí své osoby nepřibližoval. Prostě letěl mezi balvany řítícími se vzduchem kolem něj.

   A teď to dokonce dokázal ovlivnit. Překvapeně mžikal, jak málo je to namáhavé, a vznášel se stále výš a výš, balvany se teď řítily pod ním.

   S intenzívní zvědavostí pohlédl dolů. Od otřásající se země ho teď dělilo asi deset metrů čirého vzduchu, totiž čirého pokud nepočítáte balvany, které ovšem nepobyly dlouho, ale skákaly dolů v železném sevření gravitačního zákona, téhož zákona, který se zřejmě z ničeho nic rozhodl dát Arthurovi studijní volno.

   Téměř okamžitě ho napadlo, s instinktivní přesností, již mysli dodá pud sebezáchovy, že se na to nesmí snažit myslet, že kdyby to udělal, zákon přitažlivosti by se po něm najednou přísně ohlédl a chtěl by vědět, co si ksakru myslí, že tam nahoře dělá, a všechno by rázem bylo ztraceno.

   A tak myslel na tulipány. Bylo to těžké, ale dokázal to. Myslel na příjemnou, pevnou zaoblenost tulipánového kalíšku, myslel na zajímavou škálu barev, které jsou v módě, a uvažoval, jaký díl z celkového množství tulipánů, které rostou nebo spíš rostly na Zemi, se vejde do kruhu o poloměru jednoho kilometru opsaného kolem větrného mlýnu. Po chvíli ho tato linie úvah začala nebezpečně nudit a ucítil, jak vzduch pod ním klouže a jak plachtí do cesty poskakujícím balvanům, na které se tak usilovně snažil nemyslet, a tak raději chvíli myslel na athénské letiště, což ho užitečně otrávilo na dobrých pět minut, po jejichž uplynutí překvapeně zjistil, že se teď vznáší asi šedesát metrů nad povrchem země.

   Na okamžik zauvažoval, jak se dostane zpátky dolů, ale okamžitě tuto oblast spekulace zavrhl, a pokoušel se hodnotit situaci rozumně.

   Letí. Co s tím hodlá udělat? Pohlédl zpět na zem. Nedíval se nijak upřeně, snažil se ze všech sil vrhnout tam jen nedbalý pohled, jen jaksi letmo. Několika věcí si nemohl nepovšimnout. Jednou z nich bylo, že výbuch hory už se vyzuřil - kousek pod vrcholem zel kráter, patrně v místě, kde se propadl skalní strop obrovské jeskynní katedrály a zavalil jeho sochu i nebohé tělo nešťastného Agrajaga.

   Druhou byl jeho kufřík, ztracený na athénském letišti. Hověl si nebojácně na volném plácku, obklopen svrženými balvany, ale žádný z nich ho zjevně nezasáhl. Proč to tak bylo, na to nedokázal přijít, ale protože tuto záhadu především zcela zastiňovala monstrózní nemožnost fyzické přítomnosti kufru, necítil se na podobné spekulace dost silný. Problém byl v tom, že kufr tam byl. Hnusný vak z napodobeniny leopardí kůže patrně zmizel, což bylo jen dobře, i když se to nedalo zcela vysvětlit.

   Byl postaven před problém, že bude kufr muset sebrat. Tak si tady létá, šedesát metrů nad povrchem cizí planety, jejíž jméno si ani nepamatuje. Nedokázal nemyslet na žalostnou situaci maličkého kousku toho, co kdysi bývalo jeho životem, tady, tolik světelných let od na prach rozdrcených zbytků domova.

   A navíc, uvědomil si, že jestli je kufr v témže stavu, v jakém ho ztratil, obsahuje plechovku s posledním zbytkem řeckého olivového oleje v celém Vesmíru.

   Zvolna, opatrně, centimetr po centimetru začal klouzavě směřovat dolů, jem…