Poslední šance

čtyři

Zavolal jsem si taxík a odjel do Oxfordu koupit fotografický aparát. Přestože v obchodě začínal obvyklý sobotní nával, vrhl se mladý prodavač, který mě obsluhoval, na problém jednorukého fotografa s takovým nadšením, jako by pro něj nic jiného neexistovalo. Vybrali jsme německý aparát na šestnáctimilimetrový film, tři palce dlouhý a půl palce široký, snadno ovladatelný.

Prodavač přidal aparátu na délce ještě jeden palec tím, že k němu připevnil fotoelektrický expozimetr, pak aparát nabil a zasunul do černého pouzdra, které bylo tak malé, že ho bylo možno zcela nenápadně nosit v kapse u kalhot. Prodavač se také nabídl, že mi později vymění film, pokud to nesvedu sám. Rozešli jsme se jako nejlepší přátelé.

Když jsem dorazil zpátky, seděli všichni kolem krbu v salónu a jedli kremrole. To bylo utrpení. Já hrozně rád kremrole.

Když jsem vstoupil a usadil se trochu stranou, nikdo si mě nevšiml, krpmě paní van Dysartové; ta si na mne okamžitě začala brousit drápky. Hned mě ťala, začala hovořit o zlatokopech, kteří si berou děvčata pro peníze. Charles proti tomu nic nenamítal. Viola se na mě pátravě podívala a celá ustaraná chtěla něco říct. Mrkl jsem na ni a ona si s úlevou oddechla.

Vyrozuměl jsem z hovoru, že ranní úlovek byl zcela běžný - dva páry bažantů, pět divokých kachen, jeden zajíc; Charles na vlastních pozemcích raději střílel na divoko, než aby se zúčastnil organizovaných honů s nad-háněči. Dámy si z Oxfordu přivezly špatné mínění o ta-mějších prodavačích a brožuru o výrobě benátského skla v patnáctém století. Všechno bylo zcela typické pro sobotu a neděli na venkově. Jenom moje čenichání mi připadalo nepřirozené, stejně jako role, kterou mi Charles přisoudil.

Skříň s drahokamy opět začala přitahovat Krayův pohled a nakonec i jeho ruce. Opět se otevřely dveře, zapůsobily světelné efekty a drahokamy putovaly jeden po druhém ven, byly podávány dál a obdivovány zblízka. Paní van Dysartovou zvlášť přitahoval nápadně krásný kus růžového křemene, který nastavovala tak, aby zachycoval světlo v třpytivých jiskrách, a hladila prsty jeho lesklý povrch. "Rexi, musíš pro mne najít taky takový!" rozkázala, a bylo znát, že se za jejím nadýchnutým zevnějškem skrývá železná vůle. Velitelsky vyhlížející pan van Dysart přikývl krotce jako ovečka.

Kraye řekl: "Víte, Rolande, toto jsou skutečně zvlášť krásné kusy. Jedny z nejlepších, jaké jsem kdy viděl. Váš bratranec musel mít velké štěstí a dobré známosti, že získal tolik krásných krystalů."

"Ano, to měl," souhlasil Charles.

"Mohu vám slíbit předkupní právo," usmál se Charles.

"Měl bych velký zájem, kdybyste chtěl něco prodat," vemlouval se Kraye.

"Jenže já sbírku prodávat nebudu. To vás ujišťuji."

"Nu co, to říkáte teď. Ale já se tak snadno nevzdám... zkusím to s vámi později. Nezapomeňte na moje předkupní právo!"

"Nezapomenu," řekl Charles, "dávám vám své slovo."

Kraye se usmíval na kámen, který držel v dlani; byl to surový ametyst, vypadal jako zkamenělý trs fialek.

"Tohle nesmíte upustit do ohně," řekl, "zežloutl by vám." Potom pronesl přednášku o ametystech, mohla být docela zajímavá, kdyby se byl jenom trochu snažil mluvit prostě; používal stále týchž oslňujících výrazů. Buď to byla součást jakéhosi jeho plánu, nebo to dělal ze zvyku. Těžko říct.

"... mangan se ovšem vyskytuje v geodách a achátových hlízách v Jižní Americe a v Rusku, ale při takovém rozptylu se celkem dá předpokládat, že mu primitivní společnosti připisují nadpřirozené vlastnosti a atribu-ty..."

Náhle jsem si uvědomil, že se dívá přímo na mě a já věděl, že v mém obličeji nenajde zaujetí ani obdiv. Spíš tázavou ironii. Nelíbilo se mu to. V očích se mu zablesklo.

"Pro periferní mentalitu je příznačné," poznamenal, "že se posmívá tomu, čemu nerozumí."

"Side," řekl Charles ostře, aniž si uvědomil, že vyzradil část mého jména, "jistě máš ještě něco na práci. Můžeš si jít až do večeře nahoru."

Vstal jsem. Vzplanul ve mně přirozený vztek, ale opanoval jsem se. "Dobře."

"Než odejdete, Side," ozvala se paní van Dysartová z hloubi pohovky, "... Sid, to je nádherně plebejské jméno, tak vhodné... vezměte to ode mne a položte na stůl." Vztáhla ruce, ve kterých držela tři velké drahokamy. Nemohl jsem je pobrat a upadly mi na zem.

Dívala se na mne, jak klečím na zemi, sbírám kameny a dávám je na stůl. "To mě mrzí," řekla jedovatě, "úplně jsem zapomněla, že jste zmrzačený."

Samozřejmě že nezapomněla. "Víte jistě, že se s tím nedá nic dělat? Měl byste zkusit nějakou rehabilitací, určitě by vám to prospělo. Potřebujete hlavně trochu vytrvalosti. Admirál si zaslouží, abyste se aspoň snažil, nemyslíte?"

Neodpověděl jsem a Charles měl aspoň tolik slušnosti, že taky mlčel.

"Vím o jednom výborném člověku ve zdejším okrese," pokračovala paní van Dysartová, "Byl v armádě a proslavil se tím, jak dovedl léčit simulanty. Určitě by pro vás mohl něco udělat. Co myslíte, admirále, neměla bych s tím člověkem promluvit?"

"No," řekl Charles váhavě, "myslím, že by to ani moc nepomohlo."

Zasmála se. "Nesmysl," řekla energicky, "přece nedopustíte, aby se takhle povaloval a zahálel celý život. Potřebuje pořádnou, tvrdou rehabilitaci. Tak," obrátila se ke mně, "a teď mi ukažte tu vaši drahocennou zmrzačenou ruku, abych věděla, oč jde, až se budu domlouvat s tím člověkem."

Chvíli bylo ticho a já cítil, jak se na mne všichni nepřátelsky a zvědavě dívají.

"Ne," řekl jsem klidně, "nezlobte se, ale nechci."

Otočil jsem se a odešel z místnosti. Slyšel jsem ještě, jak říká: "Tady to vidíte, admirále, on se prostě nechce uzdravit. Jsou všichni stejní..."

Ležel jsem na posteli a dvě hodiny jsem znovu pročítal knihu o akciových společnostech, hlavně kapitdlu o zrušení a převzetí společnosti. Nebylo to o nic snazší a srozumitelnější teď, když jsem věděl, proč to čtu; naopak, všechno mi připadalo ještě spletitější. Jestliže se správcům Seabury zdálo být něco v nepořádku, měli povolat experta, aby celou věc prošetřil; někoho, kdo se vyzná na burze tak, jako se já vyznám na závodišti. …