Ticho

Myšlenky

Představte si sami sebe, jak sedíte v křesle. Za okny je kaluž tmy. V ulici nesvítí pouliční lampa, protože tam žádná není. Hvězdy září jasně, tak jasně, až máte pocit, když vyhlédnete ven, že jsou nízko a vy k nim můžete vztáhnout ruce. Sáhnete na ně, ale rychle ucuknete – hvězdy jsou žhavé, pálí jak drobné uhlíky, co vystřelily ven z krbu na podlahu. Vy sedíte a to všechno, o čem byla dosud řeč, si jen představujete. Jste totiž slepí, nic nevidíte. Jen světlo a tmu.

Než vložil Slepýš cédéčko do přehrávače, představil si svou sestru, jak sedí se sklopenou hlavou za kuchyňským stolem. Slepýš často snil v bdělém stavu a představoval si, co právě dělají druzí lidé, nejčastěji Madla se švagrem.

Je prostřeno pro dva. Stůl oblévá žloutkovým světlem keramický lustr, zdobený po okrajích rostlinným motivem. Na letmý pohled jemná jednoduchá kresba v duchu tradiční čínské kaligrafie. Třpytivé příbory. Talíře bílým porcelánem korespondují s bělostí ubrusu a prostírání, zřásněného třapatými chuchvalci nití. Bílé víno v čiré lahvi bez etikety připomíná svou barvou ranní moč. Zřejmě muškát nebo tramín.

Madla si nalévá další sklenku, snad aby zabila čas. Slepýš ví, že čeká na švagra. Měl přijít po šesté, teď se blíží rafička hodin k půl deváté, a on nikde. Ani telefon nezvedá, natož aby sám zavolal.

Madla přestala mít hlad už před hodinou. Stejně koprová omáčka vystydla a knedlíky bude třeba znovu hodit na pařák. Madla byla skvělá kuchařka, Slepýš se mohl po jejích omáčkách utlouct, proto si představil hrnec plný oblíbené koprovky. O to silnější averzi pocítil vůči švagrovi.

Vzpomněl si, jak ho učila dělat palačinky. Než připravil těsto, musel všechno předem osahat a ochutnat, i mouku. Byl na to zvyklý. Všechno osahával a ochutnával. Když se snažil lít těsto na pánev, trefil se častěji mimo. Celá kuchyň byla od mouky a těsta. Madla se mohla tehdy potrhat smíchy. Nakonec snědl pouhé tři – malé, vlastnoručně usmažené palačinky. Prý měl zamazaný obličej, košili i kalhoty. Madla musela téměř půldruhé hodiny uklízet a vytírat podlahu.

Vnímal Madlu coby chápající manželku, jejíž muž – kriminalista – je plně vytížený prací; ty vraždy musí vyřešit dřív, než bude třetí adventní neděle, jinak se jim svátky rozpadnou do ostrých průhledných střepů. Ten chlap zabil už dvě ženy a je víc než pravděpodobné, že na příští i přespříští neděli chystá to samé: pomalu a s nelidskou chladnokrevností a systematičností připravit o život další dvě bezbranné dívky. Madla má vyvinutý dar empatie, dokáže se vcítit do člověka, který trpí, který se krčí v koutě a volá o pomoc; jako se dokázala vcítit do něho, do Slepýše, svého mladšího bratra, který během jejich dětských her spadl ze skály a oslepl. Vyčítala si, že jeho slepotu zavinila. Kdyby tehdy nešli ke Stožecké kapli a nahoru na skálu, nic by se nestalo a on by viděl. Nemusel by být odkázaný na její asistenci. Výčitky až dosud zaháněla myšlenkou, že i ona má právo na osobní příběh, na lásku a manželstv…