Axe Africa

Jakob

V polospánku pohnul hlavou. Probudil se. Protáhl tělo, automaticky mrkl na budík stojící vedle něho na podlaze, spal už skoro půl roku na zemi, pod sebou jen prošívanou indickou deku. Čísla na displeji zářila do tmy jako fosfor. Bylo půl čtvrté, měl půlhodinku k dobru. Promasíroval si zátylek hlavy i s krčními obratli, lehce s ní pohnul zleva doprava a zakroužil, jako by byl právě na tělocviku či józe. Byl na sebe hrdý, taková sebekázeň! Každé ráno budíček ve čtyři, celých pět minut ledové sprchy, pak třikrát zazpívat božské óm, cvičit hanthajógové ásány, dechové cvičení – pránajáma a hodinka meditace. Vše přesně načasované na tři hodinky, po sedmé už vařil čaj a pojedl pár lžic ovesné kaše bez jakéhokoli dochucení. Byl přece asketa, jogín, nesměl si dopřávat žádné laskominy jako třeba cukr, džem nebo snad dokonce čokoládu.

Není dneska náhodou měsíc v úplňku nebo v novu? Jó, máš pravdu, to ta intuice, je nov, takže bez kaše a celý den bez jídla. Nebylo by k zahození si půstík prodloužit tak na tři dny, aspoň by se tělu ulevilo…

Chápal svou askezi dogmaticky. Žádné maso. Časté půsty a hladovky. Žádný sex. I myšlenky pokládal za hřích. Žádný alkohol či jiné drogy. Už jen projít kolem hospody v něm vyvolávalo nutkání zvracet. Odpor pociťoval ke všem médiím, televizi, rádiu, novinám, časopisům, internetu, billboardům, reklamním letákům ve schránce, dokonce odmítal navštěvovat multiplexy Cinestar i obyčejné kinosály starého typu. Tvrdil, že filmy stejně jen odvádějí člověka od Boha a myšlenek na Něho. Na diskotéku či ples by ho nikdo nedostal, to už má dávno za sebou, všechny ty pudové a živočišné záležitosti jsou historií, jsou zapomenuté. Alespoň si to z celé duše přál a klamal sám sebe, že tomu tak opravdu je.

Vstal, přešel ke koupelně, která sousedila přímo s pokojem, chyběly dveře. Rozsvítil, nerad se myl ve tmě.

„Ááá, to už je ráno?“ Na prostorném letišti pod oknem zamžouraly dvě výrazné dívčí oči. „Kolik je proboha hodin?“

„Nebel bošího ména nadalmo,“ zasyčel s plnou pusou zubní pasty a dál si čistil zuby měkkým kartáčkem.

„Ty už zas blbneš s tou připitomělou jógou? Dej si bacha, abys na tom neulít.“

Neodpověděl. Chystal se, že půjde do sprchy, aby své tělo potýral v ledové tříšti. Naposledy se ještě zahleděl do zrcadla, jestli nemá v koutku úst zbytky zubní pasty, když se zarazil a překvapeně zůstal stát a dál zíral do odraženého obrazu na ploše nad umyvadlem. Jako zhypnotizovaný pozoroval vznášející se oko bez víčka a řas, kolem kterého zářila žárovkou osvětlená koupelna. Nemohl se pohnout z místa, jako by jeho vůli převzalo do svých pomyslných rukou to oko. Díval se do něho a ono se zvětšovalo a přibližovalo, až s úzkostným výkřikem zjistil, že je tou vyklenutou černou čočkou požírán, obrovský vzdušný vír popadl jeho mysl i vědomí a on se propadal do hlubin obrovského nekonečného válce za okem, koupelna i celý byt přestaly existovat a on jen padal a padal, hystericky křičel, ale jeho hlas byl hluchý, zadušený fialově tmavou nicotou. Chtěl se sám sebe dotknout, jeho tělo však přestalo existovat.

„Co tady blbneš? To si mě nemohl vzbudit? Přijdu kvůli tobě pozdě na zkoušku.“ Světlana se protáhla kolem jeho ztuhlého polonahého těla k záchodu, sedla si na prkýnko a silný proud rozbubnoval porcelánové stěny mísy. Tlak v podbřišku se uvolnil. Měla by co nejdřív dostat menstruaci, jestli ne, budu v průseru, už jsem to měla mít před pěti dny, problesklo jí hlavou.…