Belgariad 4 – Věž černé magie

Kapitola sedmá

VE DNECH, KTERÉ NÁSLEDOVALY, zatím co ostatní odpočívali a teta Pol pomáhala Belgaratovi k uzdravení, strávili Garion a jeho sestřence každou chvíli bdění pohromadě. V době, kdy byl ještě malé dítě, věřil, že teta Pol je jeho jediná rodina. Později zjistil, že ten Mistr Vlk- Belgarat -je také příbuzný, ač nekonečně vzdálený. Ale Adara byla něco jiného. Byla mimo jiné přibližně stejně stará a ihned vyplnila mezeru, již ve svém životě pociťoval. Stala se najednou všemi sestrami, sestřenicemi a mladšími tetami, které, jak se zdálo, ostatní měli, a on ne.

Ukázala mu algarskou Pevnost od shora dolů. Když se společně toulali dlouhými, prázdnými cestami, stále se drželi za ruce. Avšak většinu času si povídali. Sedávali na místech, jež byla nějak stranou, a s hlavami blízko u sebe spolu rozmlouvali, smáli se, vyměňovali si důvěrnosti a jeden druhému otevírali svá srdce. Garion v sobě objevil hlad po rozhovorech, jaký dosud nepoznal. Události minulého roku z něj učinily mlčenlivého a ta náhlá záplava slov jako by v něm protrhla všechny hráze. Protože svou vysokou a krásnou sestřenici miloval, řekl jí věci, které by nikdy neřekl žádné jiné živé duši.

Zdálo se, že Adara jeho city opětuje stejně hluboce, a naslouchala jeho svěřování s pozorností, která jej nutila otevřít se ještě více.

"Opravdu to můžeš udělat?" zeptala se ho jednoho jasného zimního odpoledne, když spolu seděli vysoko ve výklenku vnější zdi tvrze. Byl zde otvor, který hleděl na pusté moře hnědé zimní trávy, ubíhající až k obzoru. "Jsi opravdu čaroděj?"

"Obávám se, že ano," odpověděl.

"Obáváš se?"

"Souvisí s tím některé dost strašné věci, Adaro. Na příklad se mnohé začalo dít jen proto, že jsem tomu chtěl. Zprvu jsem tomu nevěřil, ale bylo to tak. Nakonec to došlo dál, než bych si byl vůbec předtím schopen představit."

"Ukaž mi něco," pobídla ho.

Trochu znepokojeně se rozhlédl. "Nemyslím, že bych měl," vymlouval se. "Víš, vytváří to určitý druh hluku a teta Pol by to mohla slyšet. Mám takový pocit, že by se jí moc nezamlouvalo, kdybych udělal něco takového jen proto, abych se předvedl."

"Bojíš se jí?"

"O to přesně nejde. Jen nechci, aby mnou byla zklamaná." Uvažoval. "Pokusím se ti to vysvětlit. Jednou jsme měli ošklivou hádku - v Nyisse. Řekl jsem něco, co jsem tak doopravdy nemyslel, a ona mi přesně vyjmenovala, co kvůli mně všechno obětovala." Zachmuřeně pohlédl oknem ven a vybavoval si slova tety Pol na zamlžené palubě Greldikovy lodi. "Věnovala mi tisíc let, Adaro -nebo tedy mé rodině, ale nakonec to všechno stejně bylo především kvůli mně. Vzdala se pro mě každé jednotlivé věci, která pro ni byla vždycky důležitá. Dovedeš si představit, jak moc mě tím zavázala? Udělám všechno, co po mně bude chtít, a usekl bych si raději ruku, než bych ji znovu ranil."

"Asi ji hodně miluješ, že, Garione?"

"To s tím nesouvisí. Myslím, že neexistuje slovo, které by vyjádřilo to, co je mezi námi."

Adara ho beze slova vzala za ruku, oči plně hřejivého citu.

Později odpoledne šel Garion sám navštívit pokoj, kde se teta Pol starala o vzpurného pacienta. Po prvních pár dnech odpočinku se Belgarat stával stále více naštvaným na nucené upoutání na lůžko. Stopy tohoto hněvu mu brázdily tvář, i když podřimoval, podepřený mnoha polštáři. Teta Pol, oblečená do obvyklého šedého šatu, seděla vedle něj a přešívala jednu ze starých Garionových halen pro Dejruka. Chlapec seděl nedaleko a pozoroval ji s tím vážným výrazem, který způsoboval, že vypadal starší, než byl.

"Jak je mu?" zeptal se potichu Ganon a pohlédl na spícího starce.

"Zlepšuje se," odpověděla teta Pol, odkládajíc halenu. "Zvyšuje se mu teplota, a to je vždy dobré znamení."

"Zpozorovala jsi nějaké známky toho, že by se mu vracela jeho -? Však víš co," naznačoval zmateně Garion.

"Ne," odvětila. "Zatím nic. Zřejmě je příliš brzy."

"Přestanete vy dva s tím šeptáním?" tázal se Belgarat, aniž by otevřel oči. Jak mám při tom spát?"

"Ty sám jsi tvrdil, že nechceš spát," připomněla mu Polgara.

"To bylo předtím," zavrčel a zamžoural. Pohlédl na Gariona. "Kde jsi byl?" otázal se ho.

"Garion se seznamoval se svou sestřenicí Adarou," vysvětlovala teta Pol,

"Mohl by se však za mnou alespoň na chvíli zastavit," stěžoval si stařec.

"Není moc velká zábava poslouchat tvé chrápání, otče."

"Já nechrápu, Polgaro."

"Jak myslíš, otče," souhlasila s klidem.

"Nechovej se ke mně blahosklonně, Pol!"

"Samozřejmě, otče. Ted', jak by se ti zamlouval talíř horké polévky?"

"Nezamlouval by se mi. Chci maso - dobré červené maso - a sklenici silného piva."

"Ale ty nedostaneš maso a pivo, otče. Dostaneš to, co se ti rozhodnu dát já - a právě ted' to je polévka a mléko."

"Mléko?"

"Nebo bys raději kaši?"

Stařec na ni vrhl rozhořčený pohled a Garion nenápadně opustil pokoj.

Potom už bylo Belgaratovi stále lépe. O pár dní později již byl z postele venku, ačkoli se tomu Polgara zdánlivě pokoušela zabránit. Garion je oba znal natolik dobře, aby přesně věděl, co je jádrem tetina jednání. Nikdy při léčení neupřednostnovala co nejdelší vylehávání v posteli. Vždy chtěla nemocného dostat na nohy, jak rychle to jen šlo. Předstíráním chuti jej hýčkat donutila popudlivého otce z postele doslova utéct. K tomu mu ještě zakazovala to či ono. To vše činila záměrně, aby jej rozčílila, aby pobídla jeho mysl k aktivitě - nikdy ne více, než byl v daném okamžiku schopen unést, ale vždy pravě tolik, aby jeho duševní uzdravování drželo krok s jeho zotavováním tělesným. Taková léčba již nebyla jen něčím toliko v hranicích lékařství, přecházela do říše umění.

Když se Belgarat poprvé objevil v sále krále Čo-Haga, vypadal neuvěřitelně zesláble. Zdálo se, že se potácí, když se těžce belhal opřený o tetu Pol, ale o trochu později, jakmile ho začal zajímat hovor, ukázalo se v jemných náznacích, že jeho slabost není až tak velká, jak se zdá. Starý muž jednu chvíli poněkud zapomněl na roli, kterou si přisoudil, a tak brzy dokázal, že ať už teta Pol hraje, jak chce šikovně, on umí hrát také. Bylo podivuhodné …