Belgariad 1 – Pěšec proroctví

Kapitola šestá

ŠLI TOLIK MIL, ŽE GARION NEBYL vůbec schopen odhadnout, kolik to mohlo být. Při chůzi se unaveně kolébal ze strany na stranu a občas zakopl o kameny, kterých si nevšiml. Chtělo se mu hrozně spát. Oči ho pálily a nohy se mu třásly na pokraji zhroucení.

Na vrcholku dalšího kopce - a krajina na ně byla skutečně bohatá, protože tenhle kout Sendarie připomínal zvrásněnou látku - se pan Vlk zastavil a rozhlédl po okolí. Jeho oči pozorně prozkoumávaly temnotu.

"Tady uhneme z cesty," oznámih

"Je to moudré?" zeptal se Durnik. "Všude kolem jsou lesy a já jsem slyšel, že se v nich ukrývá plno loupežníků. A i kdyby tu loupežníci nebyli, neztratíme v takové tmě cestu?" Podíval se ustaraně na temnou oblohu. "Přál bych si, aby svítil měsíc."

"Loupežníků se bát nemusíme, tím jsem si jist," uklidňoval ho přesvědčivým hlasem Vlk. "Zrovna tak jsem rád, že nesvítí měsíc. Myslím, že nás zatím nikdo nepronásleduje, ale alespoň nás nikdo neuvidí, že tudy procházíme. Zlato Murgů je schopno rozvázat mnohý jazyk a vypáčit z lidí různá tajemství." S těmi slovy je vedl na pole, které leželo vedle cesty.

Pro Gariona se cesta přes pole stala utrpením. Když zakopával a škobrtal o kameny a výmoly na cestě, co teprve teď. Každý krok ho stál nesmírně úsilí, a když se po míli doškobrtal na kraj lesa, byl by se nejraději rozplakal vyčerpáním. "Jak tady najdeme cestu?" vyzvídal a díval se do černoty lesa před nimi.

"Kousek odsud je cesta dřevorubců," ukazoval před sebe Vlk. "Už půjdeme jenom kousek." Zase vyrazil vpřed a za ním klopýtali ostatní. "Tak, a jsme tady," řekl konečně, zastavil a dopřál ostatním, aby si oddychli. "Je tady velká tma a ta cesta není příliš široká. Já půjdu první a vy musíte jít za sebou."

"Půjdu hned za tebou, Garione," řekl Durnik. "Nemusíš se ničeho bát." Z tónu, jakým ta slova kovář pronesl, bylo zřejmé, že spíš než chlapce uklidňuje sám sebe.

V lese bylo tepleji než ve volné krajině, nebo se to alespoň Garionovi zdálo. Stromy je chránily před ostrým větrem, ale byla tam taková tma, že Garion vůbec nechápal, jak může Vlk najít cestu. V hlavě se mu najednou vylíhlo podezření, že Vlk ani přesně neví, kam jdou, a že spoléhá pouze na štěstí.

"Stát," ozval se hromový hlas těsně před nimi. V šoku se zastavili. Garionovy oči, už trochu přivyklé na panující tmu, rozpoznaly matné obrysy něčeho obrovského, co nemohlo být člověkem.

"Obr!" vykřikl v náhlé panice. A potom, protože byl vyčerpán a všechno, co se ten den událo, na něj bylo příliš, povolily mu nervy a on se rozběhl mezi stromy.

"Garione!" křičela teta Pol. "Vrať se zpátky!"

Ale nad Garionem zvítězila panická hrůza. Prchal dál, zakopával o kořeny, vrážel do stromů a odíral si nohy o větve a trní. Bylo to jako nekonečná noční můra nebo slepecký souboj. Prchal a najednou narazil do nízko visící větve. Před očima se mu roztančil roj jisker a Garion upadl. Ležel na vlhké zemi, zhluboka dýchal a po tvářích mu tekly slzy. Po chvíli se posadil a snažil se vzpamatovat.

A najednou ho uchopily nějaké neviditelné ruce.

Mysl mu zachvátila představa strašných hrůz a Garion se začal rvát v marné snaze vytáhnout svou dýku.

"Ale ne," ozval se hlas. "Nic takového, králíčku." Dýka zmizela.

"Chcete mě sníst?" blekotal zlomeným hlasem Garion.

Jeho uchvatitel se zasmál. "Postav se, králíčku," řekl a Garion cítil, jak ho silná ruka táhne vzhůru. Jeho ruce sevřel ocelový stisk a už napůl táhl Gariona lesem.

Před nimi se objevilo světélko. Byl to plápolající oheň a Garion viděl, že se k němu přibližují. Věděl, že musí vzít rozum do hrsti, musí najít nějaký způsob útěku, ale jeho mozek byl jako zmrazený děsem a vyčerpáním a odmítal sloužit.

Kolem ohně byly v polokruhu postaveny tři vozy. U ohně seděl Durnik, teta Pol i Vlk. S nimi tam seděl muž tak obrovský, že Garion odmítal uvěřit tomu, že je to skutečný člověk. Jeho obrovské nohy vězely v kožených, sešněrovaných leginách a nahoře měl oblečenou drátěnou, přepásanou košili, která mu sahala až ke kolenům. Za pasem měl na jedné straně obrovský meč a na straně druhé sekeru s krátkým topůrkem. Vlasy měl spletené do copánků a měl mohutný, rudý plnovous.

Když přišli do světla, spatřil konečně Garion muže, který ho chytil. Byl to malý muž, sotva vyšší než Garion, jehož tváři vévodil dlouhý nos. Měl malá, šilhavá očka a černé, krátce přistřižené vlasy. Jeho tvář nevzbuzovala příliš důvěru a zahnutý meč, zastrčený za pasem přes krátkou tuniku, tento dojem jen potvrzoval.

"Tady je náš králíček," oznámil malý muž, připomínající lasičku, a strčil Gariona blíže k ohni. "Byl to docela dobrý lov."

Teta Pol byla vzteklá. "Ne abys to ještě někdy provedl, Garione," řekla Garionovi ostře.

"Ne tak zhurta, slečno Pol," ozval se Vlk. "Je lepší, když utíká, než aby se hned pokoušel bojovat. Dokud pořádně nevyroste, budou nohy jeho nejlepší přátelé."

"Chytili nás loupežníci?" ptal se ustrašeným hlasem Garion.

"Loupežníci?" zasmál se Vlk. "To máš pěkně divokou představivost, chlapče. To jsou naši přátelé."

"Přátelé?" zeptal se pochybovačně Garion a díval se na rudovousého obra a mužíka s lasiččí tváří. "Jste si tím jist?"

Obr se začal smát a jeho hlas hřměl jako zemětřesení. "Ten chlapec je nedůvěřivý," hulákal. "Ta tvoje tvář ho musela vyděsit, příteli Silku."

Menší muž nakysle pozoroval svého smějícího se parťáka.

"To je Garion," ukázal Vlk na chlapce. "Slečnu Pol už znáte." Zdálo se, že na její jméno položil důraz. "A tohle je Durnik. statečný kovář, který se rozhodl, že nás doprovodí."

"Slečna Pol?" řekl malý muž a bez zjevného důvodu se rozesmál.

"Co je na tom divného?" odpověděla teta Pol kousavě.

"Pak bude mým potěšením vám tak také říkat, dámo," řekl malý muž s úklonou.

"Náš velký přítel se jmenuje Barak," pokračoval Vlk. "Je dobré ho mít po ruce, když jsou potíže. Jak jste asi poznali, není Sendar, ale je Šerek z Alornského údolí."

Garion nikdy předtím neviděl Šereka, ale když viděl obrovskou Barakovu postavu, začal věřit bájím o jejich pověstné odvaze v boji.

"A já jsem Silk,"…