Smetiště

XIII.

Nebylo pochyb, že to vejce, uhnízděné ve věži, vysává jejich paměť. I když o nápadech a myšlenkách nemluvili nahlas, všichni tušili, že každý myslí na to, jak by svou paměť dostal zpátky – a jak by odčerpal ještě i další poznání, skryté kdesi v útrobách věže.

Warren seděl za psacím stolem. Rukama si podpíral bradu. Přemýšlel.

Možná by bylo lepší, kdyby je nechal pokračovat. Jenže oni zkoušeli jen různé varianty stejného přístupu. Ne, po dvou nezdarech měli sami chápat, že vybrali nesprávnou cestu, a měli zkusit něco jiného.

Podle Spencera tu ztrácejí znalosti, aniž by si jejich ztráty uvědomili. To je na celé situaci nejzáludnější. Oni pořád ještě vidí sami sebe jako vědce – a snad to vědci ještě jsou, i když ne tak schopní a zkušení jako dřív.

Ano, v tom to všechno vězí. Tohle si zkrátka neuvědomují.

Warren věděl, že o nějakých sympatiích vůči němu teď nemůže být řeč, a ohlížel se na to zhruba stejně jako na jiné věci, které stály v cestě ven, pryč odtud.

Zapomínání, blesklo mu hlavou. Všude v Galaxii se zapomíná. Jsou pro to nejrůznější vysvětlení, učené a promyšlené teorie. Ale opravdu víme, proč zapomínáme to, co jsme se naučili? Co když se všechny ty definice mýlí? Co když zapomínání nesouvisí s žádnými vrtochy mozkové tkáně, s žádnými psychickými zauzlenostmi, ale s obrovským množstvím informačních pastí, nastražených po celé Galaxii? Pastí, které nahlodávají a vysávají paměť všech rozumných tvorů v téhle části vesmíru?

Na Zemi člověk zapomíná pomalu, v průběhu řady roků. Snad proto, že informační past, pokrývající domovskou planetu lidí, je od Země dost vzdálená. Ale tady člověk zapomíná totálně a ze dne na den. Protože se dostal do bezprostředního kontaktu s pastí…

Zkoušel si představit akci, kterou sám pro sebe nazval Myšlenková past. Byla to úděsná, neuvěřitelná představa. Představa, jakou se mozek vzpíral uchopit. Nezřetelné přízraky, které po zapadlých, bezvýznamných planetách rozprostřely síť informačních pastí.

Zapojovaly je do série a stavěly nad nimi věže, aby je chránily před nepřízní počasí a dalšími možnými problémy. Pak je uvedly do chodu, spojené se zásobníky živin, ukrytými hluboko pod povrchem. A pak zmizely.

Později – za tisíc, za deset tisíc let? – se vrátily pro informace nashromážděné v pastích. Tak jako lovec kožešin obchází svůj okruh pastí a rybář kontroluje své sítě a vrše.

Sklizeň, pomyslel si Warren. Nikdy nekončící, nepřetržitá sklizeň poznatků z téhle Galaxie.

Kdyby to byla pravda, co by to bylo za tvory? Kdo by slídil v mezihvězdném prostoru a vybíral z pastí poznatky druhých?

Pomyšlení na takovou rasu ve Warrenovi budilo nechuť a pohrdání.

Určitě se čas od času vracejí pro úlovek. Musí to tak dělat, jinak by jejich pasti neměly smysl. Ano, čas od času tady vybírají zachycené informace. To znamená, že existuje způsob jak odtud informace vybírat. A když je tu berou oni, proč by to nezvládl někdo jiný?

Dostat se dovnitř do věže a mít šanci, abych zjistil, jak se věci mají. Možná, že …