Prstenec kolem Slunce

Vickers muže neuviděl, dokud nepromluvil.

„Dobré ráno, cizince," prohlásil někdo a Vickers se rozhlédl. Pouze několik stop od něj stál veliký, vysoký a silný muž oblečený převážně jako pomocná síla na farmě nebo dělník ve fabrice, kdyby nebylo zářivého ptačího pera vetknutého do veselé, špičaté čapky.

Navzdory hrubosti oblečení nebylo na muži nic venkovského. Vypadal, že si vystačí sám, což Vickersovi při pomnělo někoho, o kom četl, a pokusil se rozpomenout, kdo to mohl být, ale přirovnání mu uniklo.

Přes ramena měl řemen; držel toulec plný šípů, a v ruce třímal luk. Na opasku mu viseli dva mladí neživí králíci. Jejich krev mu umazala nohavice kalhot.

„Dobré ráno," pronesl Vickers krátce.

Nelíbila se mu představa muže vynořujícího se odnikud.

„Jste další z nich," řekl muž.

„Kdo další?"

Muž se vesele zasmál: „Potkáváme některého z vás každou chvíli," řekl. „Vždycky náhodou pronikne skrz a neví, kde je. Často přemýšlím, co se s stalo s těmi, kteří přišli, než jsme se tu usídlili, nebo co se stane s těmi, kteří projdou daleko od naší osady."

„Nevím, o čem mluvíte."

„Další věc, kterou nevíte," prohlásil muž, „je, kde se nacházíte."

„Mám svoji teorii," řekl Vickers. „Toto je druhá Ze mě."

Muž se ušklíbl. „Skoro jste se trefil do černého," řekl. „Jste lepší, než většina z těch ostatních. Akorát plácají a vzdychají a nevěří nám, když jim řekneme, že tohle je Země číslo dvě."

„To je pěkné," pronesl Vickers. „Země číslo dvě, tedy? A co takhle číslo tři?"

„Je tady, čeká, až ji budeme potřebovat. Nekonečně světů čeká, až je budeme potřebovat. Můžeme je prozkoumávat celé generace. Jestli bude potřeba, pro každou generaci nová Země, ale říkají, že je nebudeme potřebovat tak rychle."

„Kdo?" vyzval ho Vickers. „Kdo to říká?"

„Mutanti. Místní žijí ve Velikém domě. Neviděl jste Veliký dům?"

Vickers ustaraně potřásl hlavou.

„Musel jste ho minout, když jste lezl na hřeben. Veliký dům z cihel s bílým plotem a s dalšími budovami, které vypadají jako stodoly, ale stodoly to nejsou."

„Nejsou?"

„Ne," řekl muž. „Jsou to laboratoře a budovy pro experimenty. Jedna budova je zařízena pro poslouchání."

„Proč mají místo pro poslouchání? Připadá mi, že můžete poslouchat téměř kdekoliv. Vy i já slyšíme a nemusíme mít na to speciálně uzpůsobené místo."

„Naslouchají hvězdám," pověděl mu muž.

„Naslouchají..." začal Vickers, a vtom si vzpomněl na Flanderse, jak seděl v Cliffwoodu na verandě, houpal se v křesle a říkal, že ve hvězdách existují velké zásobárny znalostí, že jsou tam k dispozici a že nepotřebujete rakety, abyste je získali, ale můžete se na ně dostat pomocí mysli. Musíte jen třídit a prosévat a najdete tolik, kolik využijete.

„Telepatie?" zeptal se Vickers.

„To je ono. Ve skutečnosti neposlouchají hvězdy, ale lidi, kteří na hvězdách žijí. Ale stejně je to ta nejméně pravděpodobná věc, o které jste kdy slyšel, co? Poslouchat hvězdy!"

„Ano, myslím, že ano."

„Získávají od těch lidí nápady. Myslím, že s nimi nemluví. Akorát je poslouchají…