Předivo času

17

Jeden muž číhal ve spleti šeříkových keřů na druhé straně silnice, další se krčil ve stínu zdi.

Sutton kráčel procházkovým tempem zvolna kupředu a dával si načas.

„Johnny,“ zašeptal neslyšně.

„Ano, Ashi?“

„To jsou všichni – jenom tihle dva?“

„Myslím, že se tu skrývá ještě jeden, ale nevím přesně kde. Všichni jsou ozbrojení.“

Sutton se zklidnil, získal sebejistotu a pocit, že mu někdo přátelsky vypomůže.

„Upozorni mne, Johnny.“

Zapískal si pár taktů z dvacet let staré melodie, která dávno upadla v zapomnění, ale jemu utkvěla v mysli, jako by to bylo včera.

Ke garážím půjčovny vozů to po silnici byly dva bloky domů, stejný kus cesty pak k Orionově náruči. Mezi ním a Náručí číhali dva muži se zbraní v ruce. Dva, možná i víc.

Mezi garážemi a hotelem nestálo nic… jen ona pro Zemi typická, sadově upravená krajina. Země totiž nesloužila pouze k bydlení a administrativním účelům, byla zasvěcena také kráse a vládnutí… osázeli ji s pečlivostí zahradníka, každou píď zmapovali krajinní architekti a naplánovali živé ploty, stromové aleje a květinové záhony.

Ideální místo, uvědomil si Sutton, pro přepad ze zálohy.

Možná to zorganizoval Adams, pomyslel si. Jeho však mohl podezírat jen stěží. Vždyť Sutton skrýval něco, co Adams potřeboval vědět. A i kdybyste se s Adamsem rozkmotřili sebevíc, nezabil by vás, protože zlikvidovat člověka disponujícího důležitými informacemi by pro něj znamenalo zachovat se přímo infantilně.

Anebo to mají na svědomí ti, o nichž mluvila Eva… ti, kteří zpracovali Bentona a přiměli ho, aby Suttona zabil.

Obuli se do práce s větší vervou než Adams, ten ho totiž potřeboval živého, zatímco tihle, ať už se jednalo o kohokoli, se zcela spokojí s jeho smrtí.

Zastrčil ruku do kapsy kabátu, jako když hledá cigaretu, a prsty nahmatal ocel pistole, s níž se bránil Bentonovi. Dovolil prstům, aby zbraň stiskly, pak je uvolnil, ruku vytáhl a z druhé kapsy vylovil cigarety.

Zatím nenastala vhodná chvíle, nabádal se. Zbraň použije až později, tedy pokud ji bude muset použít a pokud k tomu vůbec dostane příležitost.

Zastavil se, aby si zapálil. Nepospíchal. Prostě jen tak okouněl s cigaretou a hrál o čas.

Uvědomoval si, že pistole mu neposlouží jako kvalitní zbraň, ale lepší něco než nic. V šeru pravděpodobně nezasáhne ani širokou domovní zeď, ale výstřelem způsobí lomoz, a s ním číhající muži nepočítají. Kdyby jim nevadil hluk, byli by proti němu vyrazili už před několika minutami a zlikvidovali by ho.

„Ashi,“ oslovil ho Johnny, „je tu ještě jeden! Skrývá se v tom křoví naproti. Má v úmyslu nechat tě projít, aby tě pak sevřeli do kleští ze tří stran.“

„Dobrá,“ zamručel Sutton, „kde přesně?“

„Za tím keřem s bílými květy. Krčí se těsně za ním, blízko chodníku, aby se ti ocitl přímo za zády v okamžiku, kdy ho mineš.“

Sutton vtáhl kouř a cigareta v temnotě zazářila jako rudé oko.

„Musíme ho dostat, že, Johnny?“

„Ano, bude to pro nás lepší.“

Sutton opět vykročil a konečně spatřil keř. Dělily ho od něj čtyři kroky, ani o jeden víc.

První krok.

Zajímalo by mne, co za tím vším vězí, vytanulo mu na mysli.

Druhý krok.

Nech těch úvah, napomenul se. Teď jednej, uvažovat můžeš až později.

Třetí krok.

Tam je! Vidím ho!

Jediným skokem opus…