Popis
E-kniha Charles Bukowski: Všechny řitě světa i ta má
Anotace
Všechny řitě světa je souborem šestadvaceti povídek napsaných upřímně, bez zbytečně okrasných kudrlinek, zachycující pesimistický pohled na svět romantika H. Chinaskiho, pohled očima outsiderů. Jak je typické pro Bukowského, tvrdost a syrový humor nechybí, stejně jako melancholie a pocit ztráty. Intenzivní, zběsilé, temné, ponuré, drsné a především skutečné.
O autorovi
Charles Bukowski[16.8.1920-9.3.1994] Americký spisovatel původem z německého Ardenachu. Když mu byly tři roky, jeho rodina se přestěhovala do Los Angeles. Během života se aktivně věnoval pití piva, sázení na koňské dostihy a spaní s mnoha ženami. Kromě toho prošel kus států a vystřídal spoustu zaměstnání před tím, než se stal aspoň trochu slavným coby spisovatel hlavně poezie, ale i povídek.Svojí tvorbou i...
Charles Bukowski: životopis, dílo, citáty
Párek kořalů
Bylo mi přes dvacet a přestože jsem tvrdě chlastal a moc nejedl, pořád jsem byl ještě dost silný, Tím myslím fyzicky, a když se vám jinak moc nedaří, je to přeci jen trochu štěstí. Hlava se bouřila proti mému osudu a životu, a jediný způsob, jak to zklidnit, bylo chlastat, chlastat a chlastat. Šel jsem po prašné, špinavé silnici, bylo vedro, mám dojem, že to bylo v Kalifornii, ale už si dávno nejsem jistý. Byla to pouštní oblast. Šel jsem podél silnice, ponožky jsem měl ztvrdlé, plesnivé a pěkně smradlavé, hřebíky se mi přes podrážky zabodávaly do chodidel, a tak jsem si musel dávat do bot něco tvrdého - lepenku, novinový papír, co mi přišlo pod ruku. Hřebíky ale stejně prolezly, a tak člověk buďto musel sehnat další papír, nebo ho otočit a upravit.
Zastavil vedle mě náklaďák. Nevšímal jsem si ho a šlapal dál. Náklaďák se znovu rozjel a ten chlápek jel vedle mě.
"Mladej," oslovil mě, "nechceš práci?"
"Koho mám oddělat?" zeptal jsem se.
"Nikoho," odpověděl ten chlap, "pojď, nastup si."
Když jsem obešel auto, dveře byly otevřené. Stoupl jsem si na stupačku, vklouzl dovnitř, zabouchl dveře a rozvalil se na kožené sedačce. Slunce už na mě nemohlo.
"Nechceš mi ho vyblafnout?" nabízel, "dostaneš pět babek." Nabral jsem ho pravačkou pořádně do pajšlu, levačkou ho vzal někam mezi ucho a krk, znova pravačkou do zubů a náklaďák sjel ze silnice. Chytil jsem volant a zatočil zpátky. Potom jsem vypnul motor a zabrzdil. Vysoukal jsem se ven a pokračoval v chůzi. Asi po pěti minutách jel náklaďák zase vedle mě.
"Mladej," začal chlápek, "promiň. Já to tak nemyslel. Nechtěl jsem říct, že bys vypadal jako buzík. Stejně tak ale napůl vypadáš. Copak je na tom něco špatnýho, když je někdo buzerant?"
"No, jestli jseš buzík, tak asi ne."
"Pojď," zval mě, "nastup si. Mám pro tebe skutečnej a slušnej džob. Hejbni sebou, můžeš si vydělat nějaký prachy."
Znova jsem nastoupil. Rozjeli jsme se.
"Promiň," řekl, "ksicht máš sice skutečně tvrdej, ale koukni se na ty svoje ruce. Máš ručičky jako nějaká panička."
"Nestarej se o moje ruce," odbyl jsem ho.
"Je to totiž těžká práce. Nakládat pražce. Už jsi to někdy dělal?"
"Ne."
"Je to pořádná dřina."
"Dřel jsem celý život."
"Dobrá," řekl ten chlap, "dobrá."
Jeli jsme a mlčeli, náklaďák sebou házel sem a tam. Kolem byl jen samý prach, prach a poušť. Ten chlápek neměl téměř žádný výraz, a vůbec, všeho měl nějak málo. Někdy si ale malí lidé, kteří vydrží dlouho na jednom místě, získají určitý vliv a moc. Tenhle měl náklaďák a nabízel práci. Někdy na to prostě musíte přistoupit.
Jeli jsme dál a pak se objevil starší chlap, který šel po silnici. Muselo mu být kolem pětačtyřiceti. To už je na silnici hodně. Tenhle pan Burkhart, jak se jmenoval, zpomalil a zeptal se toho starého: "Hej, kámo, nechceš si vydělat pár dolárků?"
"Ale ano, pane!" zvolal.
"Pohni sebou. Otevři mu," nařizoval Burkhart.
Starouš nastoupil a doopravdy páchl - chlastem a potem, agónií a smrtí. Jeli jsme dál, až jsme se dostali ke skupince několika budov. Vystoupili jsme s Burkhartem a šli jsme do krámu. Stál tam chlápek se zeleným kšiltem proti slunci. Kolem levého zápěstí měl plno gumiček. Byl plešatý, ale ruce měl obrostlé hnusnými dlouhými světlými chlupy.
"Zdravíčko, pane Burkhart," zahlaholil. "Jak vidím, našel jste si další páreček kořalů."
"Tady máš seznam, Jessi," usadil ho Burkhart a Jesse začal snášet žádané zboží. Nějaký čas to trvalo. Pak byl hotov.
"Ještě něco, pane Burkhart? Dvě lahvinky levného vína?"
"Pro mě ne," řekl jsem.
"To nic," ozval se starý chlap, "vezmu si obě."
"Půjde ti to z platu," varoval Burkhart starocha.
"To nevadí, strhněte si to."
"Jseš si jistej, že tu flašku nechceš?" zeptal se mě Burkhart.
"Tak jo, já si ji vezmu."
Spali jsme ve stanu. Tu noc jsme chlastali víno a starouš mi vykládal o svých problémech. Ztratil manželku. Stále ji miloval. Pořád na ni myslel. Báječná ženská. Kdysi učil matematiku. Ale přišel o ženu. Žádná není jako ona. Bla bla bla.
Panebože, když jsme se probrali, bylo mu blbě a mně nebylo o moc líp, slunce už bylo vysoko a my se dali do práce: rovnali jsme železniční pražce. Museli jsme je štosovat do hranic. Při zemi to šlo. Jak jsme postupovali výš, museli jsme počítat. "Raz, dva, tři," počítal jsem, a pak jsme ho pustili.
Starouš měl kolem hlavy omotaný velký šátek, chlast se z něj jen řinul a šátek byl celý nasáklý a tmavý. Cas od času mi nějaká tříska z pražce projela potrhanou rukavicí až do dlaně. Bolest by byla normálně nesnesitelná a já bych všeho nechal, ale úmorná dřina mi naprosto dokonale otupila smysly. Když se to stalo, pouze jsem se naštval a chtělo se mi někoho zabít, ale když jsem se rozhlédl kolem, byl tam jen písek, kopce, jasně žluté slunce, bylo tam jako v peci a nedalo se nikam utéct.
Železniční společnost dává čas od času staré pražce vytrhat a nahrazuje je novými. Ty staré zůstaly ležet vedle kolejí. Nic jim v podstatě nebylo, ale dráha je tam nechala a Burkhart si najímal chlápky jako jsme byli my, aby mu je skládali do hranic, které pak odvážel náklaďákem a prodával. Nejspíš se hodí na hodně věcí. Na některých…
Ivana W. –
V minulosti jsem četla knihy Těžký časy a Ženy, ale obě mi připadaly spíše průměrné. Možná je to proto, že jsem žena nebo proto, že Bukowski ani jeho style není uplně to moje nejoblíbenější v literatuře. Každopádně u knihy Všechny řitě světa i ta má jsem pochopila, proč je Bukowski tak populární. Opět se zde jedná o sbírku povídek plnou jeho typického stylu, kde se objevuje alkohol a ženy, ale v této knize cítím ještě něco víc. Kromě vulgarit zde vnímám i jakousi moudrost člověka, který má zkušenosti s alkoholem a životem v tvrdé konkurenční a soutěživé společnosti a nabízí za vší tou hrubou fasádou trefnou kritiku společnosti, která neustále hodnotí, co nebo kdo je dobrý nebo lepší, a dává to jasně najevo.
Richard Boušek –
Bukowski je můj oblíbený autor přečetl jsem od něj asi všechno a tohle je je jedna z mých nejoblíbenějších. Málokdo má takový smysl pro absurdno jako Bukowski a jeho někdy až nihilistické pointy jsou fascinující.