Faktótum

59

Cesta do Los Angeles trvala autobusu čtyři dny a pět nocí. Jako obvykle se mi po celou cestu nepodařilo usnout ani se vyprázdnit. Tentokrát bylo na cestě menší vzrušení, když někde v Louisianě přistoupila jedna velká blondýna. Hned tu noc se začala prodávat za dva dolary; její velkorysosti využili všichni chlapi v autobuse a jedna ženská, všichni kromě řidiče a mě. Celá transakce se prováděla v noci v zadní části busu. Jmenovala se Vera. Rty si malovala na fialovo a hodně se smála. Na jedné krátké zastávce v bufetu si mě vyhlídla. Stoupla si za mě a zeptala se: „Co je, ne? Nejsem ti dost dobrá?“ Neodpověděl jsem. Pak jsem ji zaslechl, jak říká znechuceně: „Buzík,“ když si sedala vedle jednoho z těch normálních chlapů.

V Los Angeles jsem prošel všechny bary v naší staré čtvrti a hledal jsem Janu. Nikam to nevedlo, dokud jsem nenašel Whitey Jacksonovou, co nalívala víno U růžového mezka. Řekla mi, že Jana pracuje jako pokojská v hotelu Durham, na křižovatce Beverly a Vermont Street. Vydal jsem se tam. Právě jsem hledal kancelář ředitele, když vyšla z jednoho pokoje. Vypadala dobře, jako by jí pomohlo, že se mě na čas zbavila. Pak mě uviděla. Zastavila se – oči jí šly dokulata a domodra – a stála. Potom vykřikla: „Hanku!“ Rozběhla se ke mně a vrhla se mi do náruče. Divoce mě líbala. Já jsem se to pokoušel oplácet. „Bože,“ řekla, „myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím!“ V „Vrátil jsem se.“ V „Nadobro?“ V „L.A. je moje město.“ V „Ustup o krok,“ řekla, „ať si tě můžu prohlídnout.“ Zakřenil jsem se a ustoupil jsem. „Seš hubenej. Ztratil’s pár kil,“ řekla Jana. „Ty vypadáš dobře,“ řekl jsem jí, „žiješ sama?“ V „Ano.“ V „Nemáš nikoho?“ V „Niko…