Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství

BEZ PONOŽEK

Barney jí ho vrazil do zadku, zatímco mě kouřila; Barney se udělal jako první, strčil jí do zadku palec, zavrtěl jím a zeptal se: "jaký je tohle?" nemohla mu v té chvíli odpovědět. dodělávala mě. potom jsme asi hodinu dál chlastali. potom jsem přešel k řiti já. Barney si vzal pusu. potom odešel domů. já šel taky k sobě. upil jsem se do spánku.

muselo být asi půl páté odpoledne, když se ozval zvonek u dveří. byl to Dan. byl to vždycky Dan, když mi bylo blbě nebo jsem se potřeboval vyspat. Dan byl komoušský intelektuál, který vedl básnickou dílnu a vyznal se ve vážné hudbě; měl zastřiženou bradku a během řeči pořád dokola používal různé rádoby vtipné ironické poznámky, ba co hůř - psal rýmovanou poezii.

Podíval jsem se na něho: "ale do prdele," řekl jsem.

"zase kocovina, Buku? Buk a básně, blejou krásně!"

přesně. běžel jsem na záchod a vyzvracel se.

když jsem se vrátil, seděl na pohovce a tvářil se docela drze.

"jo?" zeptal jsem se.

"no, potřebovali bychom pár tvejch básní do jarního čtení."

nikdy jsem na ta čtení nechodil, nikdy jsem se o ně nezajímal, ale on přesto už několik let chodil a já nevěděl, jak se ho slušně zbavit.

"Dane, já žádný básně nemám."

"mívals jich plnou skříň."

"já vím."

"vadilo by ti, kdybych se do tý skříně podíval?"

"jen si posluž."

šel jsem do ledničky a vytáhl si pivo. Dan seděl v obýváku s nějakými zmuchlanými papíry.

"řekl bych, že tahle není špatná. hmmm, tahle je ale odporná! tahle taky stojí za hovno. a tahle taky. hihihi! co se ti stalo, Bukowski?"

"nevím."

"hmmmmmmmm. tahle je ale hrozně špatná. úúú, ta ale stoji úplně za hovno! a tahle!"

nevím, kolik piva jsem vypil, zatímco on hodnotil mé básně. ale začal jsem se cítit trochu líp.

"tahle je…"

"Dane?"

"ano. ano?"

"neznáš nějakou kundu?"

"cože?"

"neznáš nějaký ženský, který by vzdychaly po deseti až patnácticentimetrovým?"

"tyhle básně…"

"vyser se na básničky! chce to kundu, hochu, kundu!"

"no tak je tady Vera…"

"jedem!"

"některý ty básničky se mi docela líbí…"

"vezmi si je. chceš pivo, než se oblíknu?"

"no, jedno by neškodilo."

podal jsem mu pivo, svůj roztrhaný župan shodil na zem a oblékl si šaty sešlé časem. veršotepec. jedny boty. roztrhané spodky, zip na kalhotách, který se dá zapnout jen do tří čtvrtin své délky. vyšli jsme ze dveří a nasedli do auta. zastavil jsem se pro malou lahvinku skotské.

"nikdy jsem tě neviděl jíst," řekl Dan, "jíš vůbec někdy?"

"jenom vybrané věci."

cestou k Veře mě naváděl na cestu. vystoupili jsme, skotská, já a Dan. zazvonili jsme na zvonek u docela drahého bytu.

Vera otevřela: "ach, nazdar, Dane."

"Vero, to je… Charles Bukowski."

"úúú, odedávna jsem byla zvědavá, jak Charles Bukowski vypadá."

"jo. já taky," protlačil jsem se kolem ní dovnitř. "máš nějaký sklenky?"

"úúú, ano."

Vera přišla se sklenicemi. na pohovce seděl nějakej chlápek. nalil jsem skotskou do dvou sklenek, jednu podal Veře, druhou si nechal v ruce, a pak jsem si sedl na pohovku mezi Veru a toho chlápka, co tam už seděl. Dan seděl naproti nám.

"pane Bukowski," začala Vera, "četla jsem vaši poezii a…"

"vyser se na poezii," řekl jsem.

"úúú," řekla Vera.

vypil jsem skotskou do dna, chytl jsem ji a vyhrnul jí šaty výš nad kolena. "máš nádherný nohy," řekl jsem jí.

"myslím, že jsem trochu tlustá," řekla.

"ale vůbec ne! právě akorát!"

nalil jsem si další skotskou, naklonil se k ní a políbil ji na koleno. znovu jsem si trochu lokl a začal ji líbat trochu výš na noze.

"sakra, já půjdu!" řekl ten chlápek na druhém konci pohovky. vstal a odešel.

svoje polibky jsem prokládal útržky hloupého tlachání. dolil jsem jí sklenku. brzy jsem měl její šaty vyhrnuté až k zadku. uviděl jsem kalhotky. byly to nádherné kalhotky. nebyly z takové té obvyklé látky, jak se kalhotky dělávají, vypadaly spíš jako starodávný přehoz přes postele - jakoby sešité z jednotlivých čtverečků té měkké hedvábné látky; jako miniaturní přehoz do ložnice ve tvaru kalhotek - a jemné barvy: zelená, modrá, zlatá a levandulová. měla fakt rajcovní kalhotky.

vytáhl jsem hlavu strčenou mezi jejíma nohama a naproti nám seděl Dan a celý se leskl. "Dane, kamaráde," oslovil jsem ho, "myslím, že je načase, abys šel."

můj kamarád Dan odešel jen se zdánlivou zdráhavostí, přihlížení jistě vylepšilo pozdější onanii. bylo ale pro něho určitě těžké odcházet. pro mě to bylo taky těžké. ale pěkné.

narovnal jsem se a dal si dalšího panáka. čekala. pil jsem pomalu.

"Charlesi," řekla.

"hele," odpověděl jsem, "já mám rád svůj chlast. neboj se, i na tebe dojde."

Vera tam seděla v šatech vyhrnutých až k prdeli a čekala. "jsem moc tlustá," řekla. "ty si to opravdu nemyslíš?"

"vůbec ne, jsi perfektní. mohl bych tě znásilňovat tři hodiny v kuse. jsi jenom trochu máslovitá. mohl bych do tebe zajíždět ustavičně."

dopil jsem skotskou a nalil si další.

"Charlesi," řekla.

"Vero," odpověděl jsem.

"co je?" zeptala se.

"jsem největší světovej básník," prozradil jsem jí.

"žijící nebo mrtvý?" zeptala se.

"mrtvý," řekl jsem. natáhl jsem se k ní a chytil ji za prso. "rád bych ti vrazil do zadku živou tresku, Vero!"

"proč?"

"do prdele, to nevím."

stáhla si šaty dolů. dopil jsem láhev skotské.

"ty chčiješ ze svý kundy, že jo?"

"řekla bych, že jo."

"to je právě na vás ženskejch to pitomý."

"Charlesi, budu tě muset bohužel požádat, abys už šel. musím zítra brzo ráno vstávat do práce."

"práce. k smíchu. Turek si ho vyhonil a chcípl."

"Charlesi," řekla, "prosím tě, odejdi."

"žádný strachy. já tě ošoustám! jenom se ještě potřebuje krapánek napít. jsem člověk, kterej má rád svý pití."

viděl jsem, že vstává, ale bylo mi to jedno. nalil jsem si další skleničku. potom jsem vzhlédl a Vera tam stála s další ženskou. ta druhá vypadala taky dobře.

"pane," řekla ta druhá ženská, "já jsem Veřina přítelkyně. vy jste ji vystrašil a ona musí brzy ráno vstávat. musím vás požádat, abyste okamžitě odešel!"

"POSLOUCHEJTE, VY HNUSNÝ KUNDY, JÁ VÁS OMRDÁM OBĚ, SLIBUJU! JENOM MĚ NECHTE JEŠTĚ TROCHU SE NAPÍT, TO JE VŠECHN…