Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství

Charles Bukowski

149 

Elektronická kniha: Charles Bukowski – Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: bukowski14 Kategorie:

Popis

E-kniha Charles Bukowski: Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství

Anotace

Bukowski se stal ve své době legendou… šílenec, poustevník, milovník… něžný i krutý, nikdy tentýž. A takové jsou i jeho jedinečné povídky v knize Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství, které vycházejí přímo z jeho nespoutaného a nemravného života. Jsou svým způsobem děsivé a svaté zároveň a pokaždé, když je člověk čte, tak v nich najde něco nového. Nelze je přečíst, aniž by to člověka poznamenalo. To je pravý Bukowski, ,,profesionální narušitel klidu… básník losangeleského podsvětí píšící s bláznivou romantickou naléhavostí o poražených, kteří jsou méně strojení než vítězové, a s nesentimentálním soucitem k lidem na společenském okraji.”

O autorovi

Charles Bukowski

[16.8.1920-9.3.1994] Americký spisovatel původem z německého Ardenachu. Když mu byly tři roky, jeho rodina se přestěhovala do Los Angeles. Během života se aktivně věnoval pití piva, sázení na koňské dostihy a spaní s mnoha ženami. Kromě toho prošel kus států a vystřídal spoustu zaměstnání před tím, než se stal aspoň trochu slavným coby spisovatel hlavně poezie, ale i povídek.Svojí tvorbou i...

Charles Bukowski: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

PŘECITLIVĚLÝ

"ukažte mi muže, který žije sám a má ustavičně špinavou kuchyň, a v pěti případech z devíti vám ukážu výjimečného člověka. "

- Charles Bukowski, 27. června 1967,

nad devatenáctou lahví piva

"ukažte mi muže, který žije sám a má ustavičně čistou kuchyň, a v osmi případech z devíti vám ukážu člověka odporných duševních vlastností."

- Charles Bukowski, 27. června 1967,

nad dvacátou lahví piva

stav kuchyně často odráží stav mysli, u mužů zmatených a nejistých, poddajní muži bývají filozofové. jejich kuchyně se podobají jejich duši, jsou plné odpadků, špinavého nádobí, nečistot, ale oni si jsou stavu své duše vědomi a berou ho s humorem a nadhledem. občas plamenně vyzývají věčná božstva a přicházejí plni síly, jíž někdy říkáme tvorba; stejně jako se někdy pokoušejí napůl opilí v kuchyni uklidit. ale brzy vše upadne do starých nepořádků a oni se opět ocitají v temnotách, v touze po baseballových přenosech, prášcích, modlitbě, sexu, štěstí a spáse. muž s pořádkem v kuchyni je v každém případě podivín. na takového si dávejte pozor. stav jeho kuchyně odráží stav jeho mysli: všechno v pořádku, uspořádané, nechal se rychle životem zaskočit a vpravil se do podlé rigidní obrany a konejšení vlastních myšlenek. když takovému člověku deset minut nasloucháte, zjistíte, že nic, co kdy v životě pronese, nemá význam, že je to pokaždé hloupost. je to betonový muž. betonových mužů je víc než těch jiných druhů. jestliže hledáte živého muže, napřed se podívejte do jeho kuchyně a ušetříte si čas.

ale ženská se špinavou kuchyní, to je trochu jiná záležitost alespoň z pohledu mužskýho. jestliže není zaháčkovaná jinde a nemá děti, pak čistota nebo špína její kuchyně je téměř vždy (výjimky nejsou vyloučeny) přímo úměrná tomu, jak pečuje o vás. některé ženy plýtvají teoriemi na záchranu světa, ale nedokážou po sobě umýt hrníček od kávy. když se o tom před nimi zmíníte, řeknou vám: "umývání kávových hrníčků není důležité." bohužel je. zvláště pro muže, který hákuje osm hodin a ještě další dvě hodiny přesčas někde u soustruhu. spása světa začíná tím, že spasíte jednoho mužskýho; všechno ostatní je jen velkohubá romantika nebo politika.

na světě existují dobré ženské, dokonce jsem jich pár potkal. pak ale existuje jiný druh ženských. jednu dobu mě bohem prokletá práce ničila do takové míry, že na konci osmihodinové nebo dvanáctihodinové pracovní doby jsem měl celé tělo ztuhlé do jediné tvrdé tabule bolesti. říkám "tabule", protože to je jediný způsob, jak to dokážu popsat. chci tím říct, že po odpolední směně jsem si nebyl schopen ani na sebe navléct kabát. nedokázal jsem zvednout paže a nasoukat je do rukávů. byla to příšerná bolest a ruku jsem nemohl tak vysoko zvednout. jakýkoli pohyb způsobil, že se mi hrůzou z exploze bolesti zatmělo před očima, připomínalo to šílenství. dostal jsem větší množství pokut, většinou pocházely ze třetí nebo čtvrté hodiny ranní. cestou domů z práce jsem se ve snaze vyhnout drobným technickým problémům pokusil vystrčil levou paži, abych naznačil odbočení doleva. blinkry mi už dlouho nefungovaly, jelikož jsem jednou v opilosti utrhl celou tu tyčku s ovládáním blinkrů, která je u volantu. pokusil jsem se tedy vystrčit levou paži. podařilo se mi pouze dostat zápěstí k oknu a vystrčit ven malíček. moji paži už zvednout nešlo a bolest byla směšná, tak směšná, že mě to rozesmálo, připadalo mi to zpropadeně legrační, jak mi malíček poslušně trčí do nádherné černé losangeleské noci, do toho prázdna, kdy nikdo kolem není, jenom já a signalizuje do větru svůj zasraný nepovedený pokus o přehlednou dopravní situaci. zasmál jsem se a málem jsem v tom smíchu naboural zaparkované auto, protože jsem se to pokoušel uřídit tou druhou všivou rukou. dojel jsem na místo. nějak jsem zaparkoval, vložil jsem klíč do zámku dveří a vešel do svého bytu. uf. konečně doma!

ona byla v posteli a pojídala čokoládu (opravdu!) a listovala New Yorkerem a sobotní literární přílohou. bylo to asi ve středu nebo ve čtvrtek a nedělní noviny se ještě pořád válely v pokoji na podlaze. byl jsem příliš vyčerpaný, abych dokázal něco sníst, a napustil jsem si vanu jenom do poloviny, abych se neutopil. (je lepší si svůj čas předem určit, než aby si čas vybral vás.)

když jsem se centimetr po centimetru pracně vysoukal z té zasrané vany jako zapomenutá stonožka a dopotácel se do kuchyně, abych se napil vody, dřez byl ucpaný. stála v něm až po okraj šedivá smradlavá voda; pozvracel jsem se. všude se válely nevyhozené odpadky. a tahle ženská měla zálibu v uschovávání prázdných kelímků a skleniček s víčky a tak na hladině v dřezu spolu s nádobím plavaly všechny tyhle předměty v jakémsi jemném a nevědomém výsměchu celému světu.

umyl jsem si skleničku a napil se trochu vody. potom jsem zamířil do ložnice. nikdy nepochopí…