Srdcerváč

XVII

Neděle 2. září

Kubohnát již byl připraven k odchodu a z dlouhé chvíle se procházel po chodbě. Oblékl si svůj důstojný sváteční háv a cítil se nesvůj jako herec v kostýmu na prázdném jevišti. Konečně chůva přišla.

“Vám to ale trvá,” pravil Kubohnát.

“Protože jsem se šlechtila,” řekla na vysvětlenou.

Měla na sobě extrovky z bílého piku, černé střevíce, černý klobouk, bílé přízové rukavice, v rukou držela ošumělý misál v kožené vazbě. Obličej se jí leskl, rty byly zmalované. Mohutné prsy napínaly živůtek a robustní křivky boků svědomitě vyplňovaly zbývající část šatů.

“Tak jdem na věc!” pravil Kubohnát.

Vyšli. Byla jaksi zaražená a ze samé uctivosti se snažila, aby nebylo slyšet, ani jak dýchá.

“No tak,” zeptal se Kubohnát, když ušli sto metrů, “kdypak vás zanalyzuji?”

Začervenala se a pohlédla na něj úkosem. Šli zrovna kolem hustého živého plotu.

“Teď před mší to přeci nejde…,” pravila, planouc nadějí.

Psychiatr cítil, že se mu chvějí zrzavé vousy, když pochopil, co ona tím míní, a vedl ji pevnou rukou k okraji silnice. Zmizeli za plotem po úzké pěšince obrostlé ostružiním, a Kubohnát si o ně rozedřel svůj hezký oblek.

Nyní se octli na dobře chráněném poli.

Služka si opatrně sundala černý klobouk.

“Bylo by škoda ho poničit,” řekla, “a vůbec, vždyť budu celá zelená, když si sem lehnu…”

“Tak si klekněte na všechny čtyři,” pravil Kubohnát.

“Správně,” řekla, jako by dospěla k názoru, že to je jediný možný způsob.

Psychiatr ji obhospodařoval a přitom pozoroval, jak se dívčina krátká šíje pravidelně zvedá a uvolňuje. Jelikož nebyla učesána pečlivě, vlnilo se ve větru několik světlých kadeří. Vydávala silný pach, ale Kubohnát se od svého příchodu do domu dosud nedostal k žádné akci a nemohl tudíž říci, že by se mu tento poněkud zvířecí pach nelíbil. Z celkem pochopitelného důvodu lidskosti se střehl ji obtěžkat.

Došli ke kostelu ani ne deset minut po začátku mše. Soudě podle počtu vozů a kolesek byla vejčitá loď jistě plná lidí. ještě než Kubohnát vstoupil na schody, podíval se znovu na děvče, které jen hořelo a trochu se stydělo.

“Mám přijít dnes večer?” zašeptala.

“Ano,” pravil, “budeš mi povídat o svém životě.”

Zaraženě na něho pohlédla; když zjistila, že si nedělá legraci, přikývla, i když nechápala. Vešli dovnitř a vmísili se do vydrbaného davu, který se tam tísnil. Kubohnát se na ni přitiskl a chřípí mu zalila zvířecí vůně. Pod paždím měla propocený kruh.

Farář končil úvodní část a chystal se vylézt na kazatelnu. Dusno k zalknutí svíralo lidem hrdlo, ženy si rozepínaly živůtek. Muži však si nechávali černé kabáty a stojaté límečky zapnuté až ke krku na poslední knoflík. Kubohnát si prohlížel tváře kolem sebe; vypadaly všechny velmi svěže, solidně, jak byly vyčiněny vzduchem a sluncem, a zdálo se, že si jsou čímsi jisty. Farář vylezl po schodech na bílou kazatelnu, jejíž křídla byla v tomto okamžiku otevřená. Opravdu zvláštní druh kazatelny! Kubohnátovi se zjevil v duchu truhlář, mladý učedník, a zamrazilo ho. Při vzpomínce na učedníka se mu počal děveččin pach hnusit.

Sotva se mezi křídly ze světlého dubu objevil farář, vylezl jakýsi člověk na lavici a vyžádal si mocným hlasem ticho. Šum ustal. V lodi nyní vládl pozorný klid. Kubohnátovy oči si všimly spousty světel zavěšených ke klenbě, která nyní odhalovala změť propletených těl, vytesaných přímo do krovu, a modrého oltářního okna.

“Déšť, dej déšť, faráři!” pravil onen člověk.

Dav opakoval jedním hlasem:

“Dej déšť…!”

“Vička je suchá!” pokračoval muž.

“Dej déšť!” hučel dav.

Kubohnát div nepřišel o uši; viděl, jak kněz rozpřahuje ruce a snaží se dostat ke slovu. Repot se uklidnil. Za modrým oknem plálo ranní slunce. Dusno bylo k nedýcháni.

“Vesničané!” pravil farář.

Jeho mocný hlas jako by přicházel ze všech stran; Kubohnát vytušil, že k této hlasitosti mu pomáhá zesilovací zařízení. Hlavy se zvedaly ke klenbě, otáčely se ke zdem. Po nějakém přístroji ani stopy.

“Vesničané,” pravil farář. “Žádáte si ode mne déšť, ale nedostane se vám ho. Přišli jste dnes drze a zpupně jako leghornští kohouti, plní důvěry ve svůj tělesný život. Přišli jste a jako vlezlí, nestydatí žebráci žádáte něco, co si ani za mák nezasluhujete. Pršet nebude. Pán se vám na vaši vičku vykašle. Skloňte hřbety, skloňte hlavy v pokoře duše, a já vám přinesu slovo boží. Ale nepočítejte ani s kapkou vody! Tady je chrám Páně a žádná kropička!”

Dav zamručel projevem nevole. Kubohnát konstatoval, že farář mluví dobře.

“Déšť!” opakoval muž na lavici.

Po halasné bouři farářova hlasu znělo jeho pokřikování směšně a posluchači zmlkli u vědomí dočasné nevýhody.

“Tvrdíte, že věříte v Boha,” hřímal farář, “protože chodíte v neděli do kostela, protože špatně nakládáte se svým bližním, protože nevíte, co je hanba, a protože vás nehryže svědomí…”

Když farář pronesl slovo hanba, vytryskl tu a tam pramínek protestu, nabýval ozvěnou na síle, až se pak vzdul do dlouhého repotu. Muži podupávali na místě se zaťatými pěstmi. Zeny se bez hlesu hryzaly do rtů a metaly na faráře zlé pohledy. Kubohnát začínal ztrácet půdu pod nohama. Když se hlomoz ztišil, farář pokračoval:

“Co je mi do vašich polí! Co je mi do vašich dobytčat a dětí!” běsnil. “Žijete nečistý a hmotařský život. Nevíte, co je luxus… A já vám ten luxus nabízím: nabízím vám Boha… Bůh však nemá rád déšť… Bůh nemá rád vičku, Bůh se starou belu stará o vaše vičky a zábavičky. Bůh, toť poduška ze zlatého brokátu, toť diamant zasazený do slunce, Bůh je vzácný šperk vytepaný z lásky, to jsou elegantní čtvrti, hedvábné sutany, vyšívané ponožky, náhrdelníky a prsteny, Bůh - toť nepotřebné, zázračné, toť elektrická monstrance… A…