Pěna dní

35

Colin, následován Chickem, strčil do dveří obchodu s léky. Udělalo to „Rach!“ a sklo ve dveřích se provali­lo do místnosti plné naskládaných lahviček a labora­torních přístrojů.

Objevil se obchodník, kterého přivolal hluk. Byl vy­soký, starý a hubený a na hlavě mu poletovala zježená bílá hříva.

Zašel spěšně za pult, popadl telefon a vytočil rychle, s dlouholetým cvikem, nějaké číslo.

Zavolal: „Haló!“

Jeho hlas zazněl dutě jako mlžný roh a podlaha pod jeho dlouhýma černýma a plochýma nohama se zahoupala sem a tam, až se balíčky s poušmournem rozkutálely po pultě.

„Haló! Firma Gershwin? Mohli byste mi přijít za­sklít dveře?!! Nejdéle za čtvrt hodiny...? Pospěšte si, může přijít další zákazník... Dobře...“

Položil sluchátko, které se s námahou samo zavěsilo.

„Čím pánům posloužím?“

„Vyřiďte tento předpis...,“ požádal ho Colin.

Lékárník papír popadl, přeložil jej vedví, udělal z něho dlouhý úzký proužek a strčil jej do malé kance­lářské gilotiny.

Zmáčkl červený knoflík a prohlásil: „Hotovo.“

Nůž sjel dolů a rozříznutý předpis odpadl.

„Pro léky si přijďte v šest večer.“

„Ale ono to dost spěchá,“ poznamenal Colin.

„Rádi bychom to měli hned,“ přidal se Chick.

„Prosím,“ řekl obchodník, „počkejte si tedy laskavě, připravím hned, co potřebujete.“

Colin s Chickem se posadili na lavičku potaženou purpurovým sametem, přímo naproti pultu, a čekali. Obchodník za pultem se přikrčil a odplížil se z místnos­ti skrytými dvířky tak, že ho skoro ani nebylo slyšet. Tření jeho dlouhého hubeného těla o parkety sláblo, až se úplně vytratilo do vzduchu.

Rozhlíželi se po stěnách. Na dlouhých policích ze zašlé mědi stály v řadách skleněné nádobky s běžnými i zvláštními druhy léků. Poslední nádobka v každé řadě silně fluoreskovala. V kuželovité nádržce z tlustého, ko­rozí vyleptaného skla se spirálovitě spouštěli shora dolů až na dno pulci s velikánskými hlavami, pak jako šipka vyplouvali zpátky na hladinu a znovu začali ex­centricky kroužit až dolů ke dnu, zanechávajíce za se­bou bělavou brázdu zhuštěné vody. Po straně, na dně několik metrů dlouhého akvária, postavil obchodník zařízení na zkoušení a opravy skřehotavých žab, a tu a tam ležely bez hnutí ty, které už byly k nepotřebě, a jejich čtyři srdce ještě slabě tloukla.

Vzadu na stěně za Chickem a Colinem byla veliká freska představující obchodníka s léky, jak ve cvičeb­ním úboru Cesara Borgii smilní s matkou. Byly tam dále stoly s nejrůznějšími přístroji na výrobu pilulek a některé byly v provozu, i když zpomaleném.

Pilulky vypadávaly z modré skleněné trubičky do voskových rukou a ty je vkládaly do papírových kor­noutků.

Colin vstal, aby si mohl nejbližší přístroj lépe prohlédnout, a nadzvedl zrezavělý ochranný kryt. Uvnitř byl živočich, složený napůl z masa a napůl z kovu, který usilovně polykal základní surovinu a vyměšoval ji v po­době stejnoměrných kuliček.

„Chicku, pojď se podívat,“ zvolal Colin.

„Na co?“ zeptal se Chick.

„To jsi ještě neviděl...!“ odpověděl Colin.

Chick se díval. Potvůrka měla protáhlé čelisti a ty se vysouvaly rychlými laterálními pohyby. Pod prů­hlednou kůží bylo znát trubkovitá žebra z tenké oceli a zažívací rouru, která se zvolna pohybovala.

„Je to předělaný králík,“ řekl Chick.

„Myslíš?“

„Dá se to udělat docela hladce,“ poznamenal Chick. „Stačí uměle udržet potřebnou funkci. Tady zachoval pohyby zažívací roury bez chemické funkce trávení. Je to mnohem jednodušší než vyrábět pilulky obyčejným lisem.“

„Co to žere?“ chtěl vědět Colin.

„Pochromovanou mrkev,“ odpověděl Chick. „Vyrá­běla se v továrně, kde jsem pracoval, když jsem vyšel z boudy. A pak se tomu dávají základní složky těch pilu­lek...“

„To je skvělý nápad,“ divil se Colin, „a dělá to krásné pilulky.“

„Ano, hezky kulaté,“ souhlasil Chick.

„Poslyš...,“ řekl Colin, než si zase sedl.

„Copak?“ zeptal se Chick.

„Kolik ti zbývá z těch pětadvaceti tisíc doublezonů, co jsem ti dal, než jsme odjeli?“

„Ech...!“ zahučel Chick.

„Bylo by na čase, aby ses rozhodl a vzal si Alise. Vždyť ji to musí žrát, že se pořád nemůžeš rozhoupat!!!“

„Ano,“ odpověděl Chick.

„Vždyť máš přece ještě nejméně dvacet tisíc double­zonů? Přece... To je dost, aby ses mohl oženit...“

„Totiž...“

Chick se zarazil, protože nevěděl, jak z toho.

„Totiž co...?“ naléhal Colin. „Nejsi sám, kdo má sou­žení s penězi...“

„Já vím,“ přiznal Chick.

„Tak co ti brání!?“ namítl Colin.

„Abys věděl, mám už jenom tři tisíce dvě stě double­zonů,“ přiznal se Chick.

Colin pocí…