O letadélku Káněti

Vyprávění páté o dědečkovi Kozelkovi, který nejprve před hangárem kouří a pak z něho vyhání netopýry

Děda Kozelka stál před vraty hangáru a v ruce držel hůl. Za chvíli ho bolely nohy, a tak si došel do domku pro stoličku. Sedl si na ni a zapálil si dýmku. Dědeček Kozelků rád kouřil, a babička Kozelková se na něho proto každý den zlobila. Teď tu babička nebyla, a tak si dědeček krásně pochutnával. Na jazyku mu voněl kouř a v srdci ho hřálo něco pěkného. Liboval si, jaký je dobrý hlídač. Chytil dva kluky uličníky, jednu rozpustilou holku a divokého psa. To se bude Toníček Hejduků divit! Po chvilce kouření si dědeček Kozelka vzpomněl, že každý pořádný hlídač je zlý. Přikryl tedy hlavičku dýmky víčkem, aby mu nevyhasl oheň, a spustil znovu: „Proč jste chodili do hangáru, co? Kdo vás tam posílal? Jste čeládka nezvedená, ledajací, krokvičkové a nezbedníci. Počkejte, až přiletí pan Hejduk, ten vám vyžehlí kalhoty! Já vás přidržím a pan Hejduk vám bude stříhat jednu za druhou.“ Děda Kozelka přiložil ucho k vratům hangáru a poslouchal. Neslyšel nic jednak proto, že byl dost hluchý, a pak také proto, že se v hangáru nikdo neozýval.

Dědečkovi se zdálo, že tenhle křik zatím stačí, a opět usedl na stoličku. Otevřel víčko dýmky a silně zatáhl. Tabák se znovu rozdýmal a dědečkovi se zdálo, že je na světě opravdu hezky. Podíval se na hodinky, které byly tak veliké jako kolečko od koloběžky, a zjistil, že už za hodinu mu babička přinese oběd. Děda se zamyslil nad tím, co asi dnes bude jíst, a nakonec usoudil, že to budou brambory s houbovou omáčkou. Vždyť včera našel na letišti pět žampionů. Dědeček si olízl rty a  bílé vousy, takovou chuť na tu omáčku dostal. Pak si opět vzpomněl, že je hlídačem a že je načase, aby svým vězňům v hangáru připomněl, co je čeká. Začal znovu křičet: „Vy slabihoudkové a větrníci! Potom vás dovedu na Pekla a panímáma Tomešová i pan Sláma vám vytrhnou čertovy chlupy! Já vám dám, lézt do cizího hangáru!“ Děda Kozelka po tomhle křiku opět poslouchal. Neslyšel nic. Náhle ho napadlo, jestli dělá dobře, když nechává ty nezbedné děti pohromadě s tolika letadly. Aby tam tak něco provedly! Dědeček zbledl i pod bílým vousem a malíčkem udusil ohýnek v dýmce. Dýmku strčil do šosu a z petlice vrat vytáhl kolík. Vrata prudce zarachotila a do hangáru padlo světlo. Dědeček rychle přehlédl všechno, co bylo vidět. Proti němu stálo letadlo na vysokém podvozku. Hledělo na dědečka přísně a nepohnulo ani vrtulí, ani kolečkem u podvozku. Také ostatní letadla stála docela klidně a nic živého se kolem nich nepohybovalo. „Kde jste? Vylezte ven!“ vykřikl dědeček. Zapomněl na dýmku i na houbovou omáčku.

Nikdo se však neozýval, nikdo nevylézal. Dědeček se začínal zlobit doopravdy. Tohle by mu tak chybělo. „Basama heligón,“ zaklel dědeček, „dětičky naší babičky! Set laudón, hernajs fernajs! Vylezte ven!“ Ale ani po tomhle hrozném křiku děti nevylezly. Ani ten mizerný pes Kocijánek se neobjevil. Dě…