Ronja, dcera loupežníka

Kapitola 16

Plešek měl pravdu. Jak vylezly bludičky se svými tesknými písněmi, nastal podzim. I když si to Ronja s Birkem nechtěli přiznat. Léto pomalu odcházelo, začaly podzimní deště s mučivou urputností, až z toho byla Ronja celá mrzutá, ačkoli jinak měla déšť ráda.

Seděli v jeskyni celé dny a poslouchali to věčné bubnování na plácku před ní. V takovém nečase bylo také těžké udržovat oheň, a tak mrzli a museli běhat po lese, aby se zahřáli. Trochu se zahřáli a hodně promokli. V jeskyni ze sebe strhali mokré šaty a zabalili se do svých kožešin, seděli a vyhlíželi světlejší flíček na obloze. Ale otvorem jeskyně viděli jen dešťovou clonu.

"To máme deštivé léto," řekl Birk. "Ale to se určitě zlepší!"

Konečně přestalo pršet. Místo toho přišla bouřka, až duněl celý les. Bouře vyvracela jedle a smrky i s kořeny, z bříz rvala listí. Zářivé zlato už neplanulo, na březích řeky se teď choulily jen nahé stromy, silný vichr jako by chtěl ty ubožáky vyrvat ze země.

"To máme bouřlivé léto," řekl Birk. "Ale to se určitě zlepší!"

Nezlepšilo se to. Bylo to horší. Začalo být chladno, den ode dne chladněji. Dál už nebylo možné na zimu nemyslet, aspoň Ronja nemohla. V noci ji tlačila můra. Jednou v noci viděla Birka ležet ve sněhu, byl bledý v obličeji a ve vlasech měl jinovatku. S výkřikem se probudila. Bylo už ráno a Birk rozdělával oheň. Vyskočila a ulevilo se jí, když viděla, že má své obyčejné měděné vlasy bez jinovatky.

Zato lesy na protější straně řeky byly teď poprvé bílé.

"To máme mrazivé léto," ušklíbl se Birk.

Ronja se na něho mrzutě podívala. Jak jen může být tak klidný? Jak může mluvit tak lehkomyslně? Copak nic nechápe? Copak mu nejde o život? Člověk nesmí mít v Mattisově lese strach, ale teď ho měla, takový ošklivý strach, co se stane, až přijde zima.

"Moje sestřička není šťastná," řekl Birk. "Je načase, aby odtud odešla a hřála se u jiného ohně."

Vrátila se zpátky do jeskyně a lehla si zase na své chvojí. U jiného ohně - mohla snad jít k nějakému jinému ohni? Birk myslel oheň doma, v kamenné síni, a kdo by také netoužil po ohni v téhle zatracené zimě, ach, jak by zase jednou v životě chtěla být v teple! Ale do hradu nemohla, když nebyla Mattisovým dítětem. Věděla, že oheň doma ji už nikdy nebude hřát. A co bylo, bylo. Co se stalo, stalo se. Co bylo platné nad tím mudrovat, když tu nebylo žádné východisko!

Všimla si, že vědro je prázdné. Musela ke studánce pro vodu.

"Přijdu hned za tebou, jen co se to rozhoří," volal za ní Birk. Táhnout vědro s vodou domů bylo těžké, na to museli být dva.

Ronja šla opatrně po úzké cestičce podél skalní stěny, musela si dávat pozor, aby nesletěla po hlavě dolů. Pak běžela kousek lesem mezi břízami a smrky až k mýtině, kde byla studánka. Ale když už byla skoro u ní, prudce se zastavila. Někdo tu seděl na kameni. Seděl tam Mattis, byl to on a nikdo jiný! Když poznala tu černou kučeravou hlavu, srdce se jí rozbušilo. A začala plakat, stála tu mezi břízami a tiše si pro sebe plakala. Viděla, že Matt…