Město a hvězdy

17

Bylo takové, jaké je viděl naposled: velká ebenová pánev pohlcující sluneční světlo a neodrážející žádné paprsky. Stál uprostřed ruin pevnosti a hleděl na jezero, které nehybnou hladinou dokazovalo, že gigantický polyp už není organizovanou rozumnou bytostí, ale pouze rozptýlenou spoustou drobných kousků.

Vedle něj se stále vznášel robot, ale po Hilvarovi nebylo ani stopy. Neměl čas uvažovat, co to znamená, ani se trápit nepřítomností přítele, protože najednou se stalo něco tak fantastického, že to vytlačilo z jeho mozku všechny ostatní myšlenky.

Nebe začalo pukat vedví. Úzký temný klín, sahající od horizontu k zenitu, se pozvolna šířil oblohou, jako kdyby se do vesmíru vloupávala noc a chaos. Tento klín se neúprosně rozšiřoval, dokud nepokryl čtvrtinu nebe. Přes svoje znalosti astronomie se Alvin nemohl ubránit drtivému dojmu, že on i jeho svět se nacházejí pod průzračnou kupolí, ta že teď praská a něco se skrz ni probíjí dovnitř.

Temný klín přestal růst. Síly, které ho vytvořily, nahlížely teď do otevřeného světa-hračky a radily se mezi sebou, zda je hodná jejich pozornosti. Alvin nepociťoval ani nepokoj, ani úlek z této kosmické podívané. Věděl, že stojí tváří v tvář síle a moudrosti, před kterou člověk může pociťovat úctu, ale nikdy strach.

A najednou se rozhodli – věnují trochu ze své věčnosti na Zemi a její lidi. Přicházeli oknem, které si udělali do nebe.

Podobni jiskrám z jakési nebeské kovárny se sypali dolů. Bylo jich víc a víc, až se nakonec valil z nebe vodopád ohně a když se dostal na povrch Země, rozstřikoval se v loužích tekutého světla. Alvin nepotřeboval slova, která hřměla v jeho uších jako blahoslavené poselství, aby věděl.

„Velcí přišli.“

Oheň ho zasáhl, ale nespálil. Byl všude, vyplnil zlatým bleskem velkou mísu Shalmirane. Hledě s nadšením na scénu, rozehrávající se mu před očima, Alvin uvažoval, že to nebyla beztvará potopa světla. Ten proud měl řád i strukturu. Začal se rozkládat na různorodé tvary, které se spojovaly, aby utvořily oddělené ohnivé víry. Tyto víry se otáčely stále rychleji kolem svých os a jejich středy se vznášely nahoru a vytvářely mraky, ve kterých Alvin pozoroval tajemné efemérní tvary. Z těch jiskřících totemových sloupů přicházely tichounké tóny hudby, nekonečně vzdálené a hypnoticky sladké.

„Velcí přišli.“

Byl čas na odpověď. V tu chvíli Alvin uslyšel slova:

„Sluhové Mistra vás vítají. Čekali jsme na váš příchod.“

Když Alvin uslyšel tato slova, pochopil, že blokáda byla odstraněna. A v tom samém okamžiku zmizelo Shalmirane a jeho divní hosté a znovu stál před Centrálním počítačem v podzemí Diasparu.

To všechno byla iluze, iluze o nic víc reálná než fantastický svět Ság, ve kterém v mládí strávil tolik hodin. Ale jak byla vytvořena? Odkud se vzaly ty divné obrazy, které viděl?

„To nebyl obyčejný problém,“ rozlehl se tichý hlas Centrálního počítače. „Věděl jsem, že robot musí mít v mozku zakódovanou nějakou koncepci Velkých. Kdybych mohl způsobit, že smyslový dojem, který získá, se shodne s tímto obrazem, byl by už zbytek jednoduchý.“

„A jak jsi to udělal?“

„V podstatě tak, že jsem se robota zeptal, jací jsou Velcí a zmocnil jsem se modelu, který uchovával se svých myšlenkách. Model byl velmi nekompletní a musel jsem hodně improvizovat. Jednou nebo dvakrát se obraz, který jsem vytvořil, začal silně odchylovat od robotova pojetí, ale když se to stalo, vycítil jsem robotův narůstající zmatek a upravil jsem obraz dřív, než začal něco tušit. Naštěstí jsem mohl zapojit stovky okruhů tam, kde on pouze jeden a přepínat z jednoho obrazu na druhý tak rychle, že změnu neuměl postřehnout. Byl to určitý druh kouzelnického triku; byl jsem schopen nasytit robotovy senzory a přemoci jeho kritické schopnosti. To, co jsi viděl, byl pouze konečný, zkorigovaný obraz, ten, který nejlépe odpovídal Mistrovu zjevení. Byl primitivní, ale postačoval. Robot byl přesvědčen o jeho pravosti dost dlouho, aby byla blokáda zrušena a v tom okamžiku jsem mohl plně kontaktovat jeho mysl. Už není šílený; odpoví ti na jakékoli otázky.“

Alvin byl ještě jako ve snách. Odlesk té podvržené apokalypsy mu stále plál v mysli a nepředstíral, že plně chápe vysvětlení Centrálního počítače. Na tom však nesejde, zázraku terapie bylo dosaženo a dveře vědění byly pro něj otevřeny dokořán.

Najednou si vzpomněl na výstrahu Centrálního počítače a neklidně se zeptal:

„Ale co s námitkami morální povahy, které jsi měl spojené s odvoláním Mistrových rozkazů?“

„Zjistil jsem, proč byly vydány. Až se podrobně seznámíš s historií života toho člověka, což můžeš ihned udělat, přesvědčíš se, že tvrdil, že vykonal hodně zázraků. Jeho vyznavači v to věřili a jejich víra mu dodávala síly. Ale samozřejmě se všechny ty zázraky daly nějak jednoduše vysvětlit. Udivuje mě, že jinak inteligentní bytosti se nechávaly takovým způsobem podvádět.“

„Takže Mistr byl podvodník?“

„Ne, to není tak jednoduché. Kdyby byl obyčejným šarlatánem, nedosáhl by nikdy takového úspěchu a jeho hnutí by nevydrželo tak dlouho. Byl čestný člověk a hodně toho, v co věřil, bylo pravdivé a moudré. Nakonec sám uvěřil v zázraky které vykonal, ale věděl, že existuje jeden svědek, který může dokázat mylnost jeho tvrzení. Robot znal všechna jeho tajemství, byl jeho řečníkem a přítelem. Kdyby ho však příliš přitiskli ke zdi, mohl zničit základ, o který se opírala Mistrova síla. Proto mu přikázal nevydávat pod žádnou záminkou vzpomínky až do posledního dne vesmíru, kdy přijdou Velcí. Je těžké věřit, že v jednom člověku mohla existovat taková směs lži a upřímnosti, ale tak to skutečně bylo.“

Alvin byl zvědav, co cítí robot po uvolnění ze svého od nepaměti trvajícího otroctví. Byl to dostatečně komplikovaný stroj, aby chápal takové jednání jako urážku. Možná byl teď rozhořčený na Mistra, že ho udělal svým nevolníkem a stejně dobře se mohl hněvat na Alvina a Centrální počítač za lest, kterou mu vrátili volnost.

Sféra ticha zmizela. Nadešla konečně chvíle, na kterou Alvin tak dlouho čekal. Obrátil se k robotovi a polož…