Ve vyšším zájmu

3

Po půldruhé hodině se už sborovna značně vyprázdnila. Zbyli jen učitelé s laboranty, kteří si potřebovali připravit praktika. V účtárně se tlačili studenti u záznamů na podnájmy. Lidie Georgijevna s výborem vypracovali svůj stěhovací plán a dali si ho schválit ředitelem a vedoucími jednotlivých větví.

Ředitel ještě seděl se svým zástupcem, když vtom do ředitelny vtrhla Fajina s třepetající vlaječkou šátku a oznamovala jako senzaci, že od zastávky jedou dvě volhy, a určitě sem. Ředitel se podíval oknem a zjistil, že dvě volhy – akvamarínově zelená a šedá – kodrcají venku po hrbolech a skutečně míří sem.

Nebylo pochyb, že to musí být někdo z nadřízených, a slušelo se sejít dolů přivítat je. Ale ředitel žádného nadřízeného nečekal, a tak zůstal stát u otevřeného okna v prvním patře.

Po obloze rychle plula velká kupovitá oblaka.

Auta dojela až ke vchodu a vystoupilo z nich pět mužů v kloboucích – dva v tuhých tmavozelených, jaké nosili v tomto městě vedoucí pracovníci, ostatní ve světlých. Prvního muže poznal ředitel hned, byl to Vsevolod Borisovič Chabalygin, ředitel závodu na reléové přístroje a současně „titulovaný“ investor nové budovy průmyslové školy. Měl ve městě veliké slovo a hýbal jinšími věcmi než Fjodor Michejevič, ale choval se k němu vždycky vlídně. Fjodor Michejevič mu dnes dopoledne už dvakrát volal, chtěl ho poprosit, aby se přece jen dal obměkčit a dovolil své technické kontrole převzít budovu školy se seznamem dodělávek. Ale po obakrát mu bylo řečeno, že soudruh Chabalygin není přítomen.

Fjodoru Michejeviči teď něco blesklo hlavou a řekl svému zástupci, hubenému a dlouhému jako tyčka:

„Poslechni, Gríšo, třeba je to komise, která to má urychlit, co myslíš? Kéž by!“

A pospíchal honem přivítat hosty. Málomluvný, přísný zástupce ředitele, postrach všech studentů, vyšel za ním.

Fjodor Michejevič stačil sejít jen na první odpočívadlo, a už viděl, jak všech pět mužů, jeden za druhým, stoupá nahoru. První šel pomenší Chabalygin. Nebylo mu ještě šedesát, ale byl velmi otylý, dávno už překročil metrák a tloušťka ho vyčerpávala. Skráně měl stříbrně prokvetlé.

„Á,“ uznale podával ruku řediteli školy. A jakmile vystoupil na odpočívadlo, otočil se se slovy: „Tohle je soudruh z našeho ministerstva.“

Soudruh z ministerstva byl mnohem mladší, ale taky jaksepatří vypasený. Podal řediteli na okamžik konečky tří bílých, měkkých prstů a stoupal výš.

Ale vždyť „naše“ ministerstvo nemělo se školou už druhý rok nic společného, od té doby, co průmyslovka přešla pod národohospodářskou radu!

„Já jsem vás zrovna dnes dvakrát volal.“ Ředitel se celý šťastný na Chabalygina usmíval a dotkl se jeho rukávu. „Chtěl jsem vás moc prosit…“

„A tohle,“ řekl Chabalygin, „tohle je soudruh z výboru pro záležitosti…“ Chabalygin uvedl, pro jaké záležitosti, ale ředitel to neslyšel, protože byl trochu vyveden z konceptu.

Soudruh z Výboru pro Záležitosti byl štíhlý a docela hezký mladý muž, jako vystřižený z módního žurnálu.

„A tohleto,“ řekl Chabalyg…