Případ na stanici Krečetovka

A pak tam myslím ještě bylo:

Kdyby dílo Lenina se zhroutit mělo – k čemu potom život bude mi?

Ani Zotov nemyslel jen na sebe, když začala válka. Svého nenápadného života si cenil jen potud, pokud může prospět revoluci. Tolikrát si žádal do přední linie, a přesto uvízl tady, na traťovém velitelství.

Udržet se naživu kvůli sobě nemá smysl. Ani kvůli ženě a budoucímu dítěti to není nezbytné. Kdyby však Němci měli dojít až k Bajkalu a Zotov by byl zázrakem ještě živ, ví, že by šel pěšky přes Kjachtu do Číny nebo do Indie nebo za oceán, a šel by jen proto, aby se tam přidal k nějakým nově zformovaným jednotkám a se zbraní se vrátil do Ruska a do Evropy.

Tak stál v soumraku, venku lilo, cákalo, honil se vítr, a on si schýlen přeříkával verše toho poručíka.

Čím bylo v místnosti temněji, tím ruději vystupovala ze tmy rozpálená dvířka u kamen a skleněnou tabulkou ve dveřích padal ze sousedního pokoje rozptýlený kuželík žlutého světla – dozorčí vojenská dispečerka lidového komisariátu dopravy a spojů měla už rozsvíceno.

Nepodléhala sice zástupci vojenského velitele, ale při práci se bez něho nemohla obejít – nesměla znát ani obsah, ani určení nákladů, jedině čísla vagónů. Tato čísla jí nosila soupisářka vozů teta Frosja a ta k ní teď právě s těžkým podupáváním vešla.

„I propána, to to leje,“ stýskala si, „leje a leje. Ale přeci jenom je to už kapánek slabší.“

„Sedm set pětašedesátku stejně musíme zapsat, teta,“ řekla Valja Podšebjakinová.

„I baže zapíšu, to se ví,jen co si zrychtuju lucernu.“

Dveře byly slabé a nedoléhaly a Zotov slyšel, co si ženy povídají.

„Eště že už mám doma to uhlí,“ říkala teta Frosja. „Teďkon už se nebojím ničeho, hlavně že mám ty zemčata pro děti, nějak už to přetlučem. Ale Daška

Melenťjevovic, ta už to nestačila, ta je má eště v zemi. Teď aby se rejpala v blátě.“

„Však už máme skoro mrazy. Den ze dne je chladněji.“

„Letos bude tuze brzo zima. Bože, bože, taková válka, a eště brzo zima… A moc-li vaši nakopali zemáků?“

Zotov si vzdychl a začal spouštět zatemnění; pečlivě přitom vždycky přitiskl roletu k rámu, aby ani škvírečkou neprosvítalo.

Tohle nemohl pochopit – dopalovalo ho to, ba vyvolávalo to v něm až jakýsi pocit osamocení. Všichni tihle pracující lidé kolem něho poslouchají přece stejně soustředěně jako on zprávy a rozcházejí se od ampliónů se stejnou tichou bolestí. Zotov však pozoroval rozdíl: ti lidé okolo jako by žili ještě čímsi jiným kromě zpráv z fronty – kopali třeba brambory, dojili krávy, řezali dříví, kytovali okna. Mluvili o tom a zabývali se tím daleko víc než událostmi na frontě.

Ženská hloupá! Přivezla si uhlí, a teď se „ničeho nebojí“. Ani Guderianových tanků?

Vítr cloumal stromkem u skladiště; v druhém okně drnčela jedna tabulka.

Zotov stáhl poslední roletu a rozsvítil. A v teplé a čistě zametené, třeba holé místnosti bylo najednou útulno a tak nějak bezpečně, i přemýšlet se tu dalo veseleji.

Přímo pod lampou uprostřed místnosti stál psací stůl, za ním u kamen pokladna, u okna st…