Matrjonina chalupa

2

Tak jsme si s Matrjonou na sebe zvykli a bylo nám spolu dobře. Ona mě nechala, na nic se mě nevyptávala. Měla v sobě tak málo ženské zvědavosti anebo byla tak taktní, že se mě ani jednou nezeptala, jestli jsem byl někdy ženatý. Všechny talnovské ženské na ni dorážely, ať ze mě něco vytáhne. Matrjona jim odpovídala:

„Dyž to potřebujete vědět, optejte se samy. Já vím jenom jedno – že je tuze zdaleka.“

A když jsem jí po čase sám řekl, že jsem byl dlouho ve vězení, pokývala jen mlčky hlavou, jako by to byla tušila už dřív.

Já jsem také viděl Matrjonu dnešní, osamělou starou ženu, a také jsem se nepřebíral v její minulosti, ba ani jsem netušil, že by tam bylo co hledat.

Věděl jsem, že se vdávala ještě před revolucí, a rovnou do této chalupy, kde jsme teď spolu bydleli, a hned k peci  (to znamená, že už nebyla naživu ani tchyně, ani starší svobodná švagrová a Matrjona si hned první den po svatbě musela stoupnout k hrncům). Věděl jsem, že měla šest dětí a jedno za druhým že jí umíraly velmi brzo, takže nikdy nežily dvě najednou. Potom měla nějakou schovanku Kiru. A Matrjonin muž zůstal v této válce. Ani úmrtní oznámení nedostala. Mužští ze vsi, kteří s ním byli v rotě, říkali, že buď se dostal do zajetí, nebo padl, ale jeho tělo se nenašlo. Za osm let po válce Matrjona sama usoudila, že už není naživu. A dobře že si to myslela. Být  teď živ, byl by někde v Brazílii nebo v Austrálii ženatý. A ves Talnovo i ruská řeč by se mu pomalu vytrácely z paměti…

Když jsem jednou přišel ze školy, zastihl jsem v naší chalupě hosta. Vysoký černovlasý muž, starší, s čepicí na kolenou, seděl na židli, kterou mu Matrjona přistavila doprostřed místnosti, ke kachlovým kamnům. Celá jeho tvář byla orámována hustými černými vlasy, takřka bez jediné šediny: s mohutným černým plnovousem splýval hustý, černý knír, takže ústa bylo sotva vidět; vous pak přecházel v černé licousy, v nichž jen tak tak vykukovaly uši, a licousy pokračovaly až k černým kosmám, na temeni splývajícím; a široké černé obočí se klenulo nad očima jako dva protilehlé mosty. Jenom čelo ubíhalo jako hladká kupole do lysé, široké lebky. Celým svým vzezřením působil muž důstojně – jako člověk, který hodně zná. Seděl vzpřímeně, ruce složené na holi, hůl zapřenou kolmo do podlahy – seděl v trpělivém očekávání a s Matrjonou, která něco kutila za přepážkou, zřejmě mnoho nemluvil.

Když jsem vešel, zvolna ke mně otočil majestátní hlavu a oslovil mě znenadání:

„Otče!… Špatně vás vidím. Můj syn chodí k vám do školy. Grigorjev Antoška…“

Dál už nemusel nic říkat… Přesto, že bych byl rád tomuto ctihodnému starci pomohl, věděl jsem už napřed, co teď řekne, a věděl jsem také, že každé slovo je tu zbytečné. Antoška Grigorjev byl červenolící papuláč z osmé D, na jehož tváři věčně zářila rajská blaženost. Vypadal, že si do školy chodí jen odpočinout, v lavici se líně usmíval. Napsat si někdy doma úlohy, o tom vůbec nemohla být řeč. Jenomže školy v našem okrese, v naší oblasti i v sousedních oblastech slynuly …