Matrjonina chalupa

Alexandr Solženicyn

69 

Elektronická kniha: Alexandr Solženicyn – Matrjonina chalupa (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: solzenicyn06 Kategorie:

Popis

E-kniha Alexandr Solženicyn: Matrjonina chalupa

Anotace

O autorovi

Alexandr Solženicyn

[11.12.1918-3.8.2008] Alexandr Isajevič Solženicyn byl ruský spisovatel, publicista a politický činitel. Solženicyn se narodil roku 1918 v Kislovodsku. Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity (fyzikálně matematické a filozofické), po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za...

Alexandr Solženicyn: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu

Матрёнин двор

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Matrjonina chalupa“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3

Za úsvitu přivezly ženy od přejezdu na sáňkách pod špinavým pytlem všechno, co z Matrjony zbylo. Sundaly pytel, že ji omyjí. Byl to jeden chuchvalec – nohy, půl těla, levá ruka nebyly k rozeznání. Jedna žena řekla:

„Pravičku jí pánbu nechal. Aby se mohla pomodlit.“

A  teď celý ten les fíkusů, které měla Matrjona tak ráda, že když se jednou v noci probudila v kouři, běžela prvně k fíkusům a povalovala je na zem (aby se v kouři nezadusily) – celý ten les fíkusů vynesly ze světnice. Pak pěkně zametly podlahu. Zašlé Matrjonino zrcadlo zavěsily širokým ručníkem, ještě podomácku tkaným. Sundaly se zdi jalové plakáty. Odstrčily můj stůl. A k oknům pod svaté obrazy postavily na židličku jednoduchou rakev, narychlo sbitou.

V rakvi ležela Matrjona. Čisté prostěradlo zakrývalo její necelé, zmrzačené tělo, hlava byla obalena bílým šátkem, ale tvář zůstala pěkně celá, klidná, spíš živá než mrtvá.

Vesničtí sem přicházeli postát, podívat se. Ženy vodily i malé děti, aby se podívaly na mrtvou. A jakmile někdo začal plakat, všechny ženy, i když zašly dovnitř jen ze zvědavosti, všechny se určitě tiše přidaly, od dveří i od stěn, jako sborový doprovod. Muži stáli mlčky, zpříma, s obnaženými hlavami.

Ale pravý pohřební žalozpěv byl vyhrazen pro ženy z příbuzenstva. Všiml jsem si, že pohřební pláč má svůj přísně promyšlený a od nepaměti zavedený pořádek. Vzdálenější příbuzné přicházely k rakvi jen na chvilku, a teprve až u rakve tiše zanaříkaly. Ty, které se pokládaly za bližší nebožčino příbuzenstvo, začínaly pláč hned na prahu, a když došly k rakvi, skláněly se až nad tvář zesnulé a tam naříkaly. Melodii si tvořila každá plačka po svém. A do svého žalozpěvu vkládaly vlastní myšlenky a city.

Také jsem přitom zjistil, že pláč nad nebožkou není jen pláč, ale i jakási politika. Slétly se sem tři Matrjoniny sestry, zmocnily se chalupy, kozy i pece, zamkly Matrjoninu truhlici, z podšívky vykuchaly dvě stě Matrjoniných rublů „na truhlu“ a všem přicházejícím vykládaly, že jedině ony jsou Matrjoniny blízké příbuzné. A u rakve plakaly takto:

„Ach, ty naše chůvo zlatá! Ach, ty kmotřičko milá! Dyť tys byla naše jediná! Dyť ty sis tu s náma mohla eště pobejt! A my bysme se tě vždycky ujaly! To všecko ta tvá seknice! Ta tě připravila o život, ať je prokletá! Pročpak si ji jenom bourala? Pročpak si nás neposlechla?“

V žalozpěvech sester se tedy obviňovalo mužovo příbuzenstvo – neměli jste Matrjonu ponoukat, aby srub bourala. (Ale skrytý smysl byl: srub jste si vzali, máte ho mít, ale chalupu vám nedáme!)

Příbuzenstvo z mužovy strany – Matrjoniny švagrové, Jefimovy a Faddějovy sestry a pak různé neteře přicházely a plakaly takto:

„Ach, tetinečko naše milá! Copak že jsi na sebe nedala pozor? Ony se teď na nás jistě hněvají! Dyť ty jsi byla jako naše vlastní, a za všecko můžeš sama! Se seknicí to nemá co dělat! Pročpak jsi chodila tam, kde tě čekala smrt? Nikdo tě tam přeci neposílal! To sis jistě nepomyslela, že takhle umřeš! Pročpak jsi nás jenom neposlechla…